Aktuální stavy toků

23.9.2017 05:50

Aktuální výška:

31 cm

23.9.2017 05:45

Aktuální výška:

12 cm

23.9.2017 05:40

Aktuální výška:

85 cm

23.9.2017 05:50

Aktuální výška:

47 cm

23.9.2017 05:50

Aktuální výška:

21 cm

Aktuální stavy hladiny v okolí
Úhřeticesucho
Zaječicenormální
Dašicenormální
Nemošicenormální
Luženormální

Povodňový plán

Povodňový plán

Interaktivní mapa

mapy

Mapový portál

geosense

Aktuální počasí

Počasí dnes:

23. 9. 2017

zatazenosde

Bude oblačno až zataženo, od SV místy přeháňky nebo déšť. Denní teploty 13 až 17°C. Noční teploty 9 až 5°C.

Navigace

Obsah

Město Hrochův Týnec

(místní části Stíčany, Blížňovice, Skalice, Blansko)

 


Hrochův Týnec se rozkládá na okraji Polabské nížiny, 10 km východně od města Chrudim, nad soutokem řek NovohradkyLežáku. Tyto řeky, které městem protékají, vytváří malebný ráz krajiny a při procházce podél jejich toku lze obdivovat jejich krásné zátočiny.

Město má ve znaku postavu svetého Martina, který je patronem místního kostela. Ve vlajce, která byla městu předána v roce 2009, jsou použity atributy svatého Martina meč a žlutý kruh symbolizující svatozář.

Nejstarší archeologické nálezy v okolí Hrochova Týnce jsou datovány z mladší doby kamenné. První písemné zprávy o Hrochově Týnci a Stíčanech pocházejí z konce 13. století.

 

Mapový portál města

Historie



Kroniky

 

 



Dějiny Hrochova Týnce

Počet domů

1654 - 4/3+21/1+4/4

1757 - 46/46

1843 - 160 domů

1921 - 179 domů

1930 - Hrochův Týnec: 225 domů (intravilán: 220 domů, Stíčany: 54 domů (intravilán: 48 domů)

1991 - Hrochův Týnec: 277 domů, Stíčany 89 domů, aglomerace 366 domů

(údaje jsou čerpány: Ing. arch Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, II. díl, nakladatelství Libri, 1997)

Tvrz? - na vyvýšeném místě na východním konci náměstí, v jihovýchodním sousedství kostela se předpokládá feudální sídlo archaické kruhové formy, nad "týneců, který dal obci jméno. Severozápadní polovina obvodu lokality je patrná ještě na mapě stabilního katastru z roku 1839. Jde ovšem o zbytek ambitu barokní poutní kaple. Není tedy jisté, zda zde předtím existovalo skutečně feudální sídlo. Lokalita byla odstraněna při stavbě průtahu silnice.

Tvrz - bezpečně doložena až roku 1543. Zanikla asi za švédského drancování v letech 1639-48. Stávala v jižní části městečka, kde jsou patrné zbytky tvziště, nazývané Na Hrochově: okrouhlý pahorek s částí příkopu nad levým břehem potoku Ležáku; na tvrzišti stojí dům čp. 131.

Zámek (jihozápadně od náměstí) -původně patrová obdélníková budova s vysokou valbovou střechou, postavená Zellery z Rosenthalu koncem 17. století (zámek existoval na přelomu 17. a 18. století) severozápadně od zaniklé tvrze; současně vznikly hospodářské budovy v místě nynějšího dvora. Zámek byl přestavěn a rozšířen premonstráty do roku 1717 a doplněn o kapli Panny Marie. Zámek sloužil jen pro správu a byty úředníků panství. Zcela přestavěn v letech 1877-79 a 1924-25 (nástavba 2.patra). Před zámkem brána z roku 1717.

 

Kostely

Ve 2. polovině 14. století děkanát Chrudim, arcijáhenství Hradec Králové, od roku 1349 biskupství Litomyšl. Fara v 17. století zanikla, roku 1704 sem přenesena z Trojovic; roku 1713 farní kostel sv. Martina biskupa, škola, kaple Matky Boží na Kopečku.

Kostel sv. Martina (na návrší nad náměstím) - původně gotický, připomínaný v roce 1349 jako farní, dnešní z let 1723-28, ze staršího kostela zachována jižní Zellerovská kaple Panny Marie z roku 1680. Na severozápadní straně kostela antikizující hrobka Liliewaldů (později márnice) z let 1830-31. Přízemní fara z 18. století.

 (Poutní kaple Matky Boží) (na kopečku ve východní části náměstí) - založena roku 1718 Robertem Sanciem, opatem kláštera Hradisko u Olomouce. Ke kapli se připojovaly na půdorysu půlkruhu ambity, nad jejichž částí byly zřízeny pokoje pro ubytování členů kláštera (proto kaple někdy nazývána nový zámek). Roku 1783 byla kaple zrušena a později přestavěna na školu. Po požáru školy v roce 1834 byl objekt kaple zbořen a na jejím místě vyrostla nová školní budova. Zachována zůstala jen část ambitů (jaku čp. 55 a 94), roku 1950 však zbořených kvůli provozu na státní silnici. Sochy sv. Anny a sv. Josefa ze schodiště kaple osazeny ve výklenku zdi před domem čp. 143 poblíž zámku.

 

Kaple sv. Anny na novém hřbitově - z roku 1832, opravena roku 1891.

 

Komunikace

 

Železnice

1899 Heřmanův Městec - Chrudim město - Borohrádek

1899 (Chrast - Hrochův Týnec)

 

Různé

 

20. léta: rolnický akciový cukrovar s rafinérií, válcový mlýn, cihelna, pila

80. léta: středisko osídlení místního významu, průmysl stavební (cihelny), potravinářský (cukrovar), obvodní zdravotní středisko, domov mládeže

 

Urbanistický vývoj

 Hrochův Týnec leží v mírně zvlněné krajině při potoku Ležáku, který hned pod městečkem ústí do Novohradky (přítok Chrudimky v Úhřetické Lhotě). Mezi oběma toky se zvedá nevysoký, ale poměrně ostře ohraničený hřbet.

Hrochův Týnec patří do nejstarší sídelní oblasti, osídlené od dávných dob (viz. nedaleké Platenice). Díky novodobým průzkumům známe i některé rysy raně středověkého osídlení v okolí města. Raně Slovanské osídlení lze podle nálezu mince předpokládat přibližně v prostoru pozdější tvrze jižně od náměstí. Ve střední době hradištní mělo dominantní význam sídliště „Na Kopci“ jihovýchodně od města, na vyvýšenině nad levým břehem Novohradky, které zřejmě souviselo s pohřebištěm zjištěným přibližně 1,2 km SSV odtud, na protější straně řeky, poblíž Čankovic. V mladohradištním období jsou doloženy dvě osídlené polohy na západní a východní hraně vyvýšeniny poblíž zmíněného staršího sídliště a třetí na západním konci nynějšího náměstí, při levém břehu Ležáku. Celou okolní oblast charakterizují značné přeměny v období gotické změny systému osídlení. V této fázi vzniklo sídliště nedaleko od Skalice (přes 1 km JV od města), ale existovalo jen krátce, neboť se v blízkosti významnějšího Týnce neudrželo.

Počátky Týnce nejsou dostatečně jasné, archaické jméno poukazuje jednak na značné stáří, jednak na existenci „otýněné“, tedy dřevěným ohrazením chráněné lokality. Bývá situována do vyvýšené polohy, která donedávna existovala na východním konci náměstí, jihovýchodně od kostela. Půlkruhovitý areál, narušený později budovou školy a novodobě zcela zničený zářezem průtahu hlavní silnice, je dobře patrný například na mapě stabilního katastru (1839) - šlo však o zbytek ambitu barokní poutní kaple. Archeologicky proto nelze hypotézu o nejstarším týneckém feudálním sídle v těchto místech ověřit. Jasné není ani skutečné stáří zdejšího kostela, zaujímajícího rovněž vyvýšenou polohu severozápadně od předpokládaného „týnce“. Jeho raně středověký původ nelze vyloučit, stejně jako existenci „týnce“ právě v jeho sousedství. Kostel je prvně doložen až roku 1349, Týnec jako feudální majetek nejpozději roku 1293. V případě Jaroslava z Týnce (k roku 1194) není jisté, zda se zmínka týká skutečně tohoto Týnce. Vzhledem k prokázané existenci raně středověkého osídlení na západním konci náměstí a jihovýchodně od města je při dominantní poloze kostela či jeho okolí pravděpodobné, že již tehdy existovalo právě tam jádro okolního osídlení.

Snad někdy ve 2. polovině 13. století došlo i v Týnci k lokačnímu zásahu a koncentrací osídlení se zformovala větší farní ves. Její osou byla stará Trstenická stezka z Chrudimi přes Vraclav (potom přes Staré Mýto a konečně přes Vysoké Mýto) na Litomyšl, která zde překonávala dva vodní toky. Vycházely odtud i cesty místního významu, z nichž dominantní byla severní cesta do Dašic a potom cesta od severozápadu, z Dvakačovic a Stíčan, pokračující po západní straně Ležáku do Trojovic a Řestok. Náves zřejmě sahala od levého břehu Ležáku až k vyvýšenině u kostela.

Přesnější rekonstrukce staršího půdorysu vsi je značně obtížná, neboť na mapě stabilního katastru (1839) zachycená urbanistická kompozice je značně nepřehledná, bez výrazně vymezených uličních čar. Zřetelně se zde projevují i mladé kompoziční zásahy, mezi něž lze zřejmě řadit jižní frontu náměstí (jižně od kostela), jejíž souvislá řada okapově orientovaných domů vznikla v této hmotové formě zřejmě po některém větším požáru. Samotnou uliční linii lze také považovat za mladší, vytyčenou snad v závislosti na stavu barokní poutní kaple na vyvýšeném konci náměstí (1718), Domy této fronty nemají téměř žádné pozemky. Starší, jihovýchodní) frontu náměstí zde lze spíše ztotožnit s řadou domů probíhající šikmo touto frontou. Otázkou je i stáří vloženého menšího bloku domů přímo pod kostelem, tedy na severní straně náměstí. Nelze vyloučit, že středověká ves měla poměrně velkou a spíše koncentrickou náves, otevřenou od kostela až k potoku. Jisté je i to, že stav zachycený na plánu z roku 1839 (cca 160 domů) se co do počtu domů zásadně lišil nejen od stavu před třicetiletou válkou (37 domů), ale i od situace ještě v polovině 18. století (47 domů). Hrochův Týnec se sice stal roku 1544 městečkem, ale dlouho zůstává městečkem velmi malým. Zda v souvislosti se změnou statutu došlo k zásahům do vesnické půdorysné struktury, nelze říci. Složitost zdejšího vývoje umocňuje ještě situace tvrze. Stávala při levém břehu Ležáku, jižně od západního konce nynějšího náměstí, a tedy bez kontaktu s městečkem a bez možnosti kontroly přechodu přes řeku. Doba jejího vzniku není známa, souvisí také s potvrzením nebo vyloučením „Týna“ na východním konci náměstí. Doložena je až roku 1543 a zanikla asi v závěru třicetileté války. Přetrval zde jen dvůr, zatímco nový barokní zámek byl asi koncem 17. století vystavěn blíže k městečku, jihozápadně od západního konce náměstí. Později byl značně upravován. Zámek zřejmě podpořil výraznější formování prostoru náměstí mezi panským sídlem a poutní kaplí, respektive farním kostelem, které lze v nám známé půdorysné formě klást asi až do doby po polovině 18. století. Výrazně městského vzhledu náměstí nabylo až v průběhu 19. století. Tehdy též na místě zbořené poutní kaple v závěru náměstí vyrostla nová budova školy. Tím sice zanikl původní jedinečný barokní akcent protáhlého prostoru, hmota školy se však jako pohledové zakončení uplatňovala rovněž pozitivně. Od poslední třetiny 18. století také došlo ke značnému růstu zástavby podél cest k severu a zčásti i k jihu. Zvláště podél cesty k Dašicím, vycházející východně od kostela, však lze předpokládat zástavbu již v předchozí době, alespoň na východní straně ulice. Rozvoj městečka podpořila i nová císařská silnice Praha - Čáslav - Svitavy - Brno vybudovaná v úseku mezi Chrudimí a Vysokým Mýtem v letech 1804 -15.

Po polovině 19. století již městečko příliš nerostlo. Mírný rozvoj ve 20. století souvisel především s vybudováním velkého cukrovaru severozápadně od městečka, napojeného na nádraží lokální tratí (1899), z nichž trať do Chrasti byla vedena po východním okraji městečka, podél západní strany mlýnského náhonu Novohradky. Západně od cukrovaru vznikla velká kruhová cihelna. Jižně od cukrovaru vyrostla za 1. republiky nová škola a severně od zámku byla vytyčena kolmá severní ulice, kolem níž vyrostly rodinné domky. Zde pak výstavba pokračovala i v období socializmu. V té době se značně rozšířila cihelna západně od cukrovaru. Dosavadní cukrovar byl však zbořen a severovýchodně od města (a severozápadně od Čankovic) vyrostl nový cukrovar Československo-polského přátelství, jeden z největších v zemi. V té době postihla jádro města nenahraditelná ztráta. Vyvýšený východní konec náměstí byl proražen hlubokým zářezem nového silničního průtahu, čímž byla zcela rozrušena prostorová sevřenost náměstí a jeho kompozičně nejdůležitější prvek. Po této urbanistické tragédii ztratilo město památkový charakter, narušovaný již dříve modernizací jednotlivých domů.

 

Aglomerace

Hrochův Týnec (Zásadí) - zaniklá víska zakreslená na Müllerově mapě (1720) mezi Hrochovým Týncem a Stíčany (tedy nikoli u Dvakačovic, kam bývá lokalizována)

1567-70 Petr Hroch z Mezilesic a v Zásadí

1654 Zásadí

1718 Zasady 2 Bauern zur Hft. Rossitz

1720 Sasady, víska

 

(údaje jsou čerpány: Ing. arch Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezku, II. díl, str. 322 -325,nakladatelství Libri, 1997)

 

Pivovar

Pivovat - PáleníkRoku 1472 vymohli si chrudimští na králi Vladislavovi zákaz, kterým stanoveno, že na míli okolo Chrudimi žádné jiné pivo než toliko chrudimské se prodávati a šenkovati nesmí. Tím bylo zakládání pivovaru v okolí Chrudimě znemožněno.

Avšak v 17. století pivovarnictví pokleslo, čehož byly příčiny tři: prvou byla třicetiletá válka a její zhoubné následky na vylidnění kraje, druhá časté nepokoje a bouře, a třetí veliké rozšíření páleného nápoje (kořalky), jemuž holdovali často i ti občané, kteří v popředí obce stáli.

Tím, že v Chrudimi pivovarství upadalo, vznikaly v jejím okolí nové pivovary, a jeden z nich i v Trojovicích. Pivovar ten sloužil i potřebám Týnce a tím spíše, poněvadž oba dvory (týnecký a trojovický) mívaly od dob třicetileté války často téhož držitele.

Václav Celer z Rozenthalu kol roku 1642 chtěl postaviti v Týnci pivovar, ale předčasná jeho smrt znemožnila uskutečnění úmyslu toho. Poněvadž v pozdějších dobách Týnec a Trojovice v jedněch rukách byl, nebylo třeba vedle trojovického pivovaru stavěti ještě v Týnci pivovar. Změnu způsobili teprve Premonstráti, kteří roku 1744 pivovar v Trojovicích zrušili a v Týnci nový pivovar postavili. Byl nepochybně hned po svém zbudování zařízen na várky o 21 sudu.

Vrchnost provozovala v týneckém pivovaru vaření piva ve vlastní režii, k čemuž si vydržovala sládka. Za vlády Premonstrátů byl jím Josef Krčmařík, jenž 15. ledna 1788 zemřel. Po něm se stal zde sládkem Antonín Khögel. Roční jeho požitky byly: hotově 31 zl. 9 3 kr. Na deputátě 99 zl. 20 1 kr. V naturáliích: 7 sáhů tvrdého dříví po 2 zl. 30 kr. = 17 zl. 30 kr. a 10 sáhů měkkého dříví po 1 zl. 50 kr. = 18 zl. 20 kr., 110 žejdlíků soli po 2 kr. = 3 zl. 40 kr., celkem toto činilo 170 zl.. Dále odměna z várek 120 zl. Úhrn 290 zl.

Mimo to měl sládek deputátem ročně 23 libry másla, místo sýra 4 zl. 36 kr., místo loučí 8 zl., 4 měř. 8 mázl. Pšenice, 21 měř. žita, 6 měř. ječmene, 3 měř. hrachu, 1 měř. 8 mázl. Prosa, 5 centů otavy a 15 mandel slámy. Konečně užíval 4 měř. 4 mázl. pole zdarma, z každé várky měl jeden sud piva a 1 sud na domácí pití, k ochlazení humen měl 18 beček soli a k požehování sudů 1 sáh měkkého dříví ročně. (Když mladina v sudech kvasila, nastal vytvořením kvasnic a procesem kvašení úbytek v sudech. Z té příčiny byl vládou povolován na dolivku každý dvanáctý sud(bába), který nebyl zdaněn. Je pochopitelno, že sládci hleděli tuto (bába) si uchovat pro sebe a proto bylo pivo dolíváno jen vodou, jíž se říkalo tajuplně-čistá.)

Značné množství piva bylo spotřebováno na deputáty. Roku 1761 (kdy se úhrnem uvařilo 477 sudů piva) odvedl sládek deputátem vrchnosti do zámku 50 sudů, místnímu faráři 13 sudů, chrudimským kapucínům za sloužení mší v bratrské kapli 13 sudů, deputátníkům 28 sudů, poddaným v době žní 4 sudy 3 vědra, almužnou minoritům, kapucínům a jiným duchovním řádům 17 sudů 2 vědra, úhrnem 126 sudů 1 vědro. (1 sud = 4 vědra)

Všecko deputátní pivo musilo býti čisté, chutné a dobré jakosti. Kdyby tomu tak nebylo, měli deputátníci právo požadovati místo piva hotové jeho zaplacení v této výši, za kolik se tehdy pivo v drobném prodeji prodávalo.

Všichni šenkýři na panství byli povinni odebírati pivo jen z vrchnostenského pivovaru. Byl-li šenkýř některé hospody dopaden, že naléval pivo z cizího pivovaru, bylo mu cizí pivo zkonfiskováno, a on platil mimo to pokutu. Kdo šenkýře udal, že cizí pivo čepuje, dostal odměnou třetinu vyměřené pokuty.

Císařským patentem ze dne 7. září 1848 přestala částečně povinnost hostinských odebírati pivo ze zdejšího pivovaru, povinnost ta zákonem propinačním ze dne 30. dubna 1869 zrušena úplně. Povinnost pak odváděti deputátní pivo farářům a učitelům vrchnost vykoupila v roce 1853.

Za Lilienwaldů a jich nástupců byl pivovar pronajímán sládkům, kteří platili z něho smluvené nájemné. Roku 1888 najal zdejší pivovar výtečný sládek František Hájek, který vařil pivo, jež chutí a vzhledem rovnalo se téměř plzeňskému. Tím podán důkaz, že bylo lze ve zdejším pivovaru uvařiti znamenité pivo, jen když vaření obstaral pravý mistr.

Zdejší sládek (pan starý) hned od počátku založení pivovaru měl v něm též živnost výčepní. V jedné světnici jeho bytu nalévalo se hostům, kde se scházela místní honorace večerem na pivo. Tehdejší hosté, k nimž mimo jiné náleželi i vrchnostenští úředníci, nebyli rozmazlení, nežádali pokrytých stolů, novin, oslňujícího světla, školené obsluhy, broušených sklenic a jak se všecky ty vymoženosti naší doby jmenují. Pilo se sice také ze sklenic, ale většinou z mázových džbánků, z dobře pálené hlíny, tak zvaných kamenných mnohdy velmi pěkně krášlených a se vkusnými cínovými víčky, k nim byly přinášeny malé skleničky, odlívky. Někdo raději pil ze smoláčku, totiž džbánečku ze sprosté hlíny páleného, uvnitř smolou vylitého. Pan starý ovšem pil z toho, co jej při veškeré práci provázelo, ze svého dřevěného, požehnutého, nerozlučného a vždy plného korbelíku.

V pivovaře až do prvé polovice XIX. Století svítilo se výhradně loučemi, ale v místnosti pro hosty svítilo se svíčkou z loje, vetknutou do vysokého dřevěného svícnu. V něm byly zastrčeny fidibusy, složené to papírky na zapalování tabáku v dýmkách, doutníky se nekouřily, nebylo jich. Na každém stole byla jedna svíčka, hrálo-li se však u stolu v karty, přidána byla svíčka druhá. Mezi hosty přecházel pan starý, bavil se se všemi a podával šňupeček ze sandavky nebo stříbrné piksly.

Ve zdejším pivovaru byl též prodej piva přes ulici na džbány. I vrchnostenští úředníci a zřízenci - deputátníci - posílali si do pivovaru pro pivo se džbánem. Takováto piva vy dávala se na vrub. Vrub byl podoben pravítku a na jeho úzkou stranu se každý máz označil rýhou, učiněnou pilníčkem. Někteří majitelé vrubu chodili i večer do pivovarské šenkovny a místo zaplacení dali si naznamenati na vrub, jejž s sebou přinesli.

Jakost piva posuzoval piják zrakem i chutí. Býval však u našich pijáků ještě třetí poznatek dobroty piva, když totiž pantáta v brslenkách sedl na židli, na níž bylo ulito piva a - přilepil se. Seděl-li kupř. hodinu na židli a vstal-li a židle šla s ním, bylo to neklamné znamení, že je pivo dobré.

Pivo za starodávna bývalo červené, o čem nás poučuje zlidovělá píseň: Pivo, pivo, pivo červené! Příčinou toho byly tehdejší hvozdy a staré sladovnické pravidlo: dosuš! Nejlepší pivo bylo však přece jen v pivovaře, neboť to pivo, které bylo posíláno do hospod, bylo již v pivovaře vodou zředěno (pokřtěno) a šenkýř ještě vodou dolil to, co v pivovaře stalo se snad měrou nedostatečnou.

Vaření piva ve zdejším pivovaru dálo se pravidelně jednou týdně. Pravou rukou sládkovi byl podstarší, mladší dělník slul mládek. Ten byl průvodčím do mlýna, když se tam pro pivovar šrotoval slad, dozíral tam, aby se ze sladu nic neztratilo. Říkávalo se tehdy o mlynářích, že kradou, i když mají obě ruce z okna vystrčené, což úkol mládkovi asi velmi stěžovalo.

Po roce 1848 byl změněn poměr sládka k vrchnosti. Deputáty přestaly. Sládek odevzdal ujednané roční nájemné a jinak byl úplně svobodný v každém směru, na vrchnosti nezávislý.

Ve společenském žití řaděn byl sládek vždycky a všude mezi osoby vážnosti požívající. Ovšem k tomu přispívalo důstojné chování sládka i jeho domácích. Stejné vážení byli sladovníci v každé společnosti a byli také vždy dbalými své dobré pověsti a bezúhonnosti, nepořádným se říkalo hajdalák.

Konstituční doba roku 1848 změnila rázem poměry starých českých pivovarů. Umožněno bylo kapitálu stavěti veliké akciové pivovary, které malým pivovarům znemožnily soutěž. Jeden pivovárek po druhém zanikal a roku 1913 bylo odzvoněno i zdejšímu pivovárku. Škoda starých zašlých jeho dob !

(údaje a obrázek jsou čerpány: http://www.pivovary.info/historie/h/hrochuvtynec.htm )

další foto pivovaru najdete na http://www.pivety.com/HrochuvTynec.htm

Historie

 

První písemné zmínky z r. 1293 hovoří o osadě zvané Týnec (v latinských textech Tynecz, Tynez; v německých textech Hrochow Teinitz). Základem byla ohrazená tvrz a několik hospodářských stavení na návrší, kde stávala bývalá škola.

 Název Hrochův Týnec je spojen s rodem Hrochů z Mezilesic, kterým osada patřila. Bylo i jejich zásluhou, že osada byla za panovníka Ferdinanda I v r. 1544 povýšena na městys a byl jí přidělen znak a pečeť, odvozené od kostela, zasvěceném sv. Martinovi.

Období klidného vývoje narušily okamžiky, které tvář obce nadlouho nepříznivě poznamenaly. Například vyplenění obce za třicetileté války, či přesun ruských vojsky r. 1799 a  1800. 
Přesto rozvoj obce, kde převažovalo především zemědělství, zaznamenává zejména v 19. století i rozvoj průmyslu. Jistě to souviselo i s  povýšením Hrochova Týnce na město v r. 1853 a přidělení příslušných práv.
Postupně byl postaven cukrovar (1871), r. 1899 uvedena do provozu železnice, zaveden telegraf, zřízena pošta, r. 1906 postavena cihelna, zaveden elektrický proud a další

Josef Augustin, Velká encyklopedie měst a obcí ČR, s. 191, Abor Sokolov a.s., 2001
 

 

Pamětihodnosti:

  • římskokatolický kostel s farou sv. Martina

  • památná lípa

  • dům č.p. 56 - státní stavební památka

  • dům č.p. 143 - rodiště Frydrycha Simoniho

  • zámek

  • pomník padlých v 1. a 2. světové válce

  • kamenný krucifix s podstavcem - kulturní památka

 

 

_______________________________________________________

Páni z Lobkovic na Hr. Týnci

Poněvadž Adam Štítný byl mimo bratra Jana posledním potomkem rodiny Štítných, pozbývalo zboží Týnec jich smrtí závad svěřenecké, čímž umožněno bylo Adamovi ji prodati. I ukoupil zboží Týnecké r. 1583 Mikuláš z Lobkovic za 5750 kop gr. č. Ke zboží tomu, jak výslovně se praví náležela tvrz Týnec, s městečkem a příslušenstvím. Mikuláš z Lobkovic na Nových Hradech, J.M.C. rada a hejtman Starého města pražského, přikoupil ještě tvrz Bezděkov a spojil ji s Týncem. Netěšil se však dlouho svému panství, neboť zemřel již roku 1588. Po Mikuláši Lobkovicovi zůstali dva synové: Jan Viktorin a Mikuláš, mimo ně pak dcera Anna. Oba synové byli však příliš mladí, pročež bylo nutno, aby dlouho zůstali pod poručenstvím a poručník, aby ujal zatím správu statků, který byl po Mikuláši z Lobkovic nemálo zadlužen. Úřad ten těžký převzal na sebe strýc těchto synů Ladislav starší z Lobkovic. Ladislav starší z Lobkovic spravoval (od r. 1588.-1594.) statek velmi správně, ale nemalých zakusil obtíží nevěda jak zaplatiti veliké dluhy Mikulášovy. V těchto nesnázích vypůjčil si 6150 kop gr. č. od své manželky Magdaleny Lobkovské hraběnky ze Sahn, dav jí dostatečný zápis deskami zemskými (r. 1592) na Nových Hradech, Týnci a Bezděkově. Zatím však dospívali pod jeho poručenstvím Jan Viktorin a Mikuláš. Proto rád se zbavil obtíží, které mu působyla správa statků Mikulášových, když r. 1594 uvázal se ve statky ty Jan Viktorin, starší jeho svěřenec. Jan Viktorin z Lobkovic vstoupil do doby zlé. Aby zaplatil úroky a mohl si pansky vésti, přidělal nové dluhy. Poněvadž bylo mu s bratrem Mikulášem o statky se rozděliti, pořídili smlouvu, kterou připadl Týnec a Bezděkov jmu samému. Aby na ní alespoň nejdotěrnější věřitele upokojil, prodal ve městečku dvůr zvaný Vojtěchovský. Byl by za krátko nucen s prázdnou rukou snad opustiti svou tvrz, však zemřel již následujícího roku 1595. 

Páni z Bezdružičtí z Kolovrat

Již  před smrtí Jana Viktorina z Lobkovic chtěli věřitelové nespokojení nastupovati na jeho  statky, pročež  jakmile zemřel, počali domáhati se svých požadavků. Hlavním věřitelem byl Bedřich Zapský ze Zap, tento však postoupil r.  1595 práva svého Janu Bezdružickému z Kolovrat; kterýž chtěje Týnec si podržeti; upokojin ostatní věřitele penězi, načež dosáhl všech práv na zboží Týnecké. Jan Bezdružický z Kolovrat byl pán dobrý, který se ujímal svých poddaných, byl i dobrodincem církve. Nepobyl však na Týnci dlouho, neboť zemřel již r. 1604. Zanechal po sobě Jan Bezdružický syny dva: Viléma Jindřicha a Ludvika, kteří rozdělili se o statky otcovské r. 1609 tak, že Ludvik obdržel Týnec, Vilém Jindřich obdržel Bystré. Vilém Jindřich stal se mužem vzácným, čehož nejlepším dokaldem, že Král Bedřich (r. 1620) a Ferdinand II. (r. 1623) zvolili jej hejtmanem kraje Chrudimského, ve kteréž důstojnosti zůstal pak téměř bez přerušení až do r. 1641. Ne tak Ludvik.

Rodina Fleischmanů na Hr. Týnci

Po smrti manžela svého uvázala se v Týnec jeho pozůstalá manželka Anna Kateřina Fleischmanová, která a jaká dobrotinní učinila ještě tato paní na zdejší osadě nemáme zpráv. Nevíme také kde šlechetná tato paní ukončila svůj život, ba nevíme ani jak dlouho ještě držela statek Týnecký, tolik však jisto, že jenom krátce držela statek zdejší ano již r. 1655, tudíž za 2 roky po smrti manželově Týnce nedržela. Rozloha pozemku panství Týneckého obnášela tenkráte 6545 jiter 1480. Však ale také spočívalo dosti veliké břemeno dani Platilať panství, svobodné dvory a královská města kraje Chrudimského r. 1665 (a i v letech pozdějších do berní pokladny) krajské 3130 zl. 23 kr. 1 denár měsíční berně (Paměť. archeol. VIIl 148).  Proto připadlo platiti zlatem Hr. týneckému měsíčně 10 zl. 59 kr. Abych při této příležitosti zmínil se ještě o ostatních zvonech, které jsou nyni na zdejším Chrámu Páně, připomínám, že mimo jmenované dva velké zvony jsou ještě dva zvonky menší. Jeden "Umíráček" zvaný, dán byl kostelu zdejšímu z bývalé kaple Mariánské, když tato byla zrušena. Váží 90 liber a nese nápis: Nutritio Verbi incarnati Agonizantium Advocato Clientaliter sacratur A. 1722 (Živiteli Slova vtěleného se smrtí zápasících pomocníku s důvěrou v ochranu se zasvěcuje R. 1722). Na druhé straně jest obraz sv. Josefa s dítkem Ježíšem a lilií v ruce a před obrazem jsou písmena: I.P. Poslední zvonek "Sanctus" na malé věžičce jest bez nápisu a váží 25 liber.

Rodina Puchartova na statku Hr. Týneckém

Po Anně Kateřině Fleischmanové uvázala se v panství Týnecké, nejspíše r. 1655, mělať již v tom roce právo povolací na Týnci (Adámek Chrů. 17) její příbuzná: Anna Barbora Puchartová, rozená Knoblochová. Manžel této Anny Puchartovy byl Adam Jaroslav Puchart Voděradský z Voděrad. Tato rodina nebydlela v Týnci, ale ve Slatiňanech, které jim též náležely. Adam Puchart byl mužem rozšafným se dbalým pořádkem Jako dříve rodina Fleischmanova stala se památnou dobrodinními, chrámu Páně učiněnými a nejspíše i lim, že postaviti dala novou budovu farní, tak zase Adam Puchart zanechal památku po sobě tím, že upravil dávky, které ode dávna obyvatelsvo odvádělo svému faráři zde jako i na jiných místech. Dávky, ty, jak upravil je Adam Puchart staly se pravidlem, jímž řídilo se obyvatelsvo zdejší farnosti do dob nejnovějších, kdy dávky ty byly zaměněny. Tím postaral se Adam Puchart, aby farář zdejší pro budoucnost měl zajištěnou zde hmotnou existenci. Bude nám s podivem, že upravil příjmy kněze zdejšího v době, kdy už kněze zde nebylo. Však dojista snažil se také, aby kněz byl do osady zdejší dosazen, ale snaha jeho zůstala marnou. Připomenouti dlužno, že Adam Puchart sestavuje dávky obyvatelstva pro zdejšího faráře nevedl si nikterak libovolně, ale stanovil je na základě dávek dávných jak z roku 1621 a i z let dřívějších byly zaznamenány. (Soupis těchto dávek uvedeme později). Pan Adam Puchard byl i jinak mužem vzácným, takže býval brán za rozhodčího v různých sporech. Tak např. byl volán za rozhodčího ve sporu, klerý byl po více let mezi paní Ludmilou Celerovou, rodem Barthodějskou z Bartoděj, paní na Trojovicích a rytířem panem Adamem Jindřichem Talackem z Ježtětic na Přestavlcích a Vejvanovicích.

 

 

Majitelé panství Hrochův Týnec

 

  • 1194 - Jarozlaus de Tinec – nejstarší možný majitel Hrochova Týnce, archeologické nálezy této interpretaci neodporují

 

  • 1265,1271 - Zvmprach de Tynch, Zumrak de Tynz – první bezpečný držitel Hrochova Týnce

 

  • 27. 6. 1293 - Elias de Tynez

 

  • 1368 - Hereš z Týnce1397 - Petr a Přibík z Týnce a Chroustovic


F - Erby - Hroch z Mezilesic 01

  • 1448 - Jan Hroch z Týnce, event. Jan Hroch z Mezilesic. Od této doby používáno pojmenování Hrochův Týnec

 

 

 


 

  • 1480 - Vaněk a Mikuláš

 

  • 1513-1550 - Hroch Týnecký

 

  • 1550-1557 - Petr Hamza ze Zábědovic (1554 - Týnec povýšen na městečko)

F - Erby - Štítný ze  Štítného 01

  • 1557-1577 - Prokop Štítný ze Štítného (1557-77 vdova Johanka s 2. manželemProkopem ze Štítného (+1577)

 

  • 1577-1583 - Adam a Jan ze Štítného

 

 


 

  • F - Erby - z Lobkovic - 011583-1588 - Mikuláš z Lobkovic

 

  • 1588-1594 - Ladislav starší z Lobkovic

 

  • 1588-1594 - Jan Viktorín z Lobkovic

 


F - Erby - Bezdružický k Kolovrat - 01

  • 1595-1609 - Jan Bezdružický z Kolovrat

 

  • 1609-1622 - Ludvík Bezdružický z Kolovrat

 

 


F - Erby - Celer z Rosentalu - 01

  • 1622-1647 - Václav Kašpar Celer z Rosentalu

 

  • 1623-1647 - Jan Václav Celer

 

 


F - Erby - Fleischmann z Tumpachu - 01

  • 1650-1653 - David Fleisschmann z Tumpachu

 

  • 1653-1655 - Anna Kateřina Fleismannová

 

 


F - Erby - Puchart z Voděrad - 01.JPG

 

  • 1655-1671 - Adam Jaroslav Puchart Voděradský z Voděrad

  • 1671-1680 - Ferdinand Václav Puchart

 

  • 1680-1682 - Jaroslav Sigmund Puchart

 

  • 1682 - 1705 - Jan Václav Celler (1694 - Leopold I. udělil 4 výroční trhy, 1698 - Leopold I přidal trhy na koně a hovězí dobytek)

 

  • 1705-1784 - Řád premonstrátský - klášter Hradisko u Olomouce (F - Erby - premonstráti 01.JPGdo 1765 - hrdelní soud II. třídy; 1765 - František II. (I.) přidal městečku další trhy)

 

 

 


F - Erby - královská administrace - 01.JPG

 

  • 1784-1824 - královská administrace

 

 

 


F - Erby - z Lilienwaldu - 01.JPG

  • 1824-1828 - Jiří Prokop, rytíř z Lilienwaldu

 

  • 1828-1837 - Gustav, rytíř z Liliewaldu

 

  • 1837-1844 - Adalbert, rytíř z Lilienwaldu (1839 - Hrochowteinitz - Katastrální mapa 18391789 - "Hrochow-Teinitz, Teynech-Hrochuw, Teinicum Rochi")

 

  • 1845-1877 - Petr Karel Šlechta (1847 - "městečko", 1854 - "město HROCHŮV TÝNEC")

 

  • 1877-1924 - Josef Kraus

 

  • 1924-1945 - Otakar Tůma a Melánie Tůmová

 

  • od r. 1945 -   město Hrochův Týnec   

 

Zdroj:

Ing. arch Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezku, II. díl, nakladatelství Libri, 1997

grafické ztvárnění erbů - Milan Mysliveček



 

Osobnosti se vztahem k Hrochovu Týnci

 

Bulis František

* 22.9.1916;   + 18.10.1942

 


Filcík Jan Nepomuk

* 20.11.1785 Kopidlno (Jičín)

+ 25. 1. 1837 Chrast

 

Hudební pedagog

Působil v Kolíně, Praze, Hrochově Týnci a Chrasti. Vedle chrámové hudby a zpěvu pěstoval i hudbu světskou. Napsal první metodiku školního zpěvu a první houslovou školu. Jmenován vzorným učitelem.

Z díla: Houslí škola, Mravný kalendář s připojeným navedením ke zpěvu.


Hrnčíř František

výňatek z knihy od prof. PhDr. Karla Rýdla, CSc.

 


Jelínek František

Narodil se v Týnci dne 10. dubna 1783 v čísle domu 84; otec jeho byl zámečníkem. Po vyjití zdejší národní škoy odebral se k příbuzným do Litomyšle a tam se vyučil řeznictví. Roku 1805 stal se tam mistrem a měšťanem a roku 1837 nekoušeným městským radním. Měl zálibu v dějepise a aby mohl starým latinským listinám porozuměti, naučil se vlastní pilností latině. Měl velikou sbírku původních a opsaných historických listin a byl proto poctěn návštěvou i samým Palackm. Jelínek napsal "Historii města Litomyšle", která tamže roku 1838 ve třech svazcích vyšla. Zemřel v Litomyšli dne 20. ledna 1856.

(zdroj: Jan Roček - Dějiny města Hrochova Týnce)


Simony Fiedrich

Friedrich SimonyTento významný alpský badatel není ani tak znám v Čechách, kde se v Hrochově Týnci 30. listopadu 1813 narodil, jako spíše v Rakousku.

Matka malého Friedricha byla svobodná a otec zůstal neznám. Ze zjištěných faktů můžeme jenom konstatovat, že matka našla přístřeší v místním klášteře, kde se těšila neobyčejnému zaopatření. Nezvykle působí také účast více kmotrů při křtu malého Friedricha, přičemž byli zastoupeni jak zástupci kláštera, tak i starosta obce. Tato malá epizodka není však uváděna v žádném ze životopisů tohoto významného badatele.

Ačkoliv Friedrich pocházel z chudých poměrů, přesto mu bylo dáno studovat. Nejprve na piaristickém gymnáziu v Mikulově, vysokou školu studoval ve Vídni. Někdy v této době působil ve Znojmě jako pomocník lékárníka. Ve Znojmě byly tou dobou pouze tři lékárny, z nichž dvě pocházely již ze 16. století, ale údaje, v které mladý Friedrich našel zaměstnání a jak dlouho zde působil, zatím chybějí.

Na vídeňské univerzitě vystudoval přírodní vědy. Od roku 1840 se zcela věnoval studiu Alp a jejich problematice. V roce 1848 se stal kustodem zemského muzea v Klagenfurtu. O dva roky později byl jmenován sekčním geologem nově vznikajícího Říšského geologického ústavu ve Vídni a roku 1851 se stal řádným profesorem zeměpisu na vídeňské univerzitě. Z jeho vědeckých prací je nejdůležitější a nejznámější dílo Das Dachsteingebiet, ein geoegraphischen Charakterbild aus den österreichischen Nordalpen (vydáno ve Vídni v letech 1889-1895 s velkým atlasem o 132 listech s mnoha tabulkami a vlastními ilustracemi). Vedle toho vydal Wandtableau der Gletscherphaenomene (1882) a podílel se na vydání Hölzelových Geograph. Charakterbildern a jiné četné články vydával v dalších odborných časopisech.

Na Dachsteinu, na který vystoupil a jako prvý zde strávil noc, je dodnes dřevěná horská chata, nesoucí jeho jméno. Friedrich Simony završil svůj bohatý život dne 20. července 1896 v St. Gallen ve Štýrsku. Jeho podrobný životopis přináší Penkovo dílo Friedrich Simony - Leben und Wirken einen Alpenforschers, vydané ve Vídni 1898 a také o rok pozdější Böhmova práce Zur Biographie Friedrich Simonys.

(Zdroj: Zdeněk Bína, Znojemské listy)


Švadlenka Adolf

 


Vaněk Norbert

 


Zajíček Jeroným

 


Zadrobílek Ladislav

*14.6.1916;   + 19.4.2002

 


Želízko Adolf

UČITEL A REGIONÁLNÍ POLITIK

Zpracoval - Prof. PhDr. Karel Rýdl, CSc.

 

Úvodem

S projevy osobnosti Adolfa Želízka jsem se poprvé setkal při zpracovávání života a díla učitele Františka Hrnčíře, který svůj život ve 20. letech minulého století aktivně dožíval v Hrochově Týnci, kde byl v té době Adolf Želízko starostou. Jeho osobnost mně zaujala velkým zapálením pro všemožné kulturní a osvětové akce, které ve městě a jeho okolí podporoval, a neobvyklým záběrem jeho pracovních aktivit. Začal jsem tedy pátrat po informacích o jeho životě a díle a podařilo se nalézt jen poměrně málo informací, ze kterých lze rekonstruovat jeho život a dílo. Přesto se mi získané informace jeví z hlediska regionálních dějin jako velmi zajímavé a předkládám je čtenářům k posouzení.

Nejvíce informací mi poskytly archívní fondy Státního okresního archívu v Chrudimi a v Pardubicích, dále dobový tisk uložený v Regionálním muzeu v Chrudimi a ve Východočeském muzeu v Pardubicích. Další poznatky jsem získal studiem archívních fondů Zemské školní rady v Národním archívu v Praze a fondů Státního oblastního archívu v Zámrsku.

Počátky pedagogické dráhy

Adolf Želízko se narodil dne 7. ledna 1887 v Chrudimi v katolicky orientované rodině Adolfa a Marie Želízkové (roz. Petrusové). V letech 1892 – 1897 navštěvoval obecnou školu v Chrudimi, kterou ale dokončil v Ústí nad Orlicí. V letech 1897 až 1902 navštěvoval c. k. reálné a vyšší gymnázium v Chrudimi, kde také dne 4. července 1906 ukončil maturitní zkoušky. Během posledního roku studia vykonával také řadu hospitací v okolních obecných školách a doplňovací zkoušku učitelské dospělosti vykonal v Praze při státním učitelském ústavu dne 4. července 1906. a dne 24. září 1906 nastoupil své první učitelské místo a byl potvrzen Okresní školní radou ve Valašském Meziříčí téhož dne jako zatímní učitel II. třídy na obecné škole ve Vsetíně. Zkoušku učitelské způsobilosti pak vykonal dne 28.listopadu 1908. Je dochována Želízkova žádost z 26. dubna 1909 o přeřazení ze Vsetína na místo definitivního učitele II. třídy v Holetíně, kterou zdůvodnil vlastní pílí nabytými zkušenostmi a „pevnou vůlí veškeré své povinnosti svědomitě a přesně konati“. Místní školní rada v Holetíně se sešla dne 4. června 1909, aby rozhodla o přidělení místa definitivního učitele v místní škole jednomu ze dvou uchazečů. Po prezentaci obou uchazečů bylo jednohlasně místo přiděleno druhému uchazeči, Jaroslavu Roztočilovi. Adolf Želízko se dále vzdělával a v průběhu léta 1909 absolvoval při Obchodní akademii v Chrudimi prázdninový kurz pro učitele obchodních a živnostenských nauk, aby mohl kvalifikovaně učit na živnostenských pokračovacích školách. Kurz ukončil zkouškou způsobilosti dne 16. srpna 1909. Dráhu prozatímního učitele ukončil A. Želízko ve Vsetíně dne 31. srpna 1909.

Od 1. září 1909 do 30. listopadu 1910 působil Želízko jako definitivní učitel II. třídy na obecné škole v Kameničkách u Hlinska. Sem si také hned po svatbě dne 7. září 1910, která se konala v kostele sv.Jindřicha v Praze, přivedl manželku, Marii, rozenou Durovou ze Lhoty Klokočovské u Chotěboře, která se narodil dne 29. července 1882 a byla tedy o pět let starší než Adolf.

Od 1. prosince 1910 začal působit jako definitivní učitel na obecné škole v Bojanově na Chrudimsku. Zde v klidu krásné přírody a pln radosti ze syna Vladimíra, narozeného dne 5. května 1911 působil až do vypuknutí První světové války. Adolf Želízko narukoval jako vojín k 21. pěšímu pluku do Kutné Hory, ale vzhledem ke svému zdraví, prožil vojenskou službu převážně po lékařských vyšetřeních. Dne 26. dubna 1915 potvrdila Obecná škola v Bojanově Okresní školní radě v Chrudimi, že téhož dne nastoupil učitel Adolf Želízko do služby, když byl propuštěn z aktivní vojenské služby. Ovšem podle dochovaných dokumentů byl již 20. května téhož roku, tedy asi po třech týdnech, předvolán k výkonu pomocných prací ve vojenské posádce v Terezíně, takže bojanovská škola se musela vrátit k systému trojtřídní školy s rozvrhem hodin před 26. dubnem. Adolf Želízko se ale již 4. června 1915 vrátil do Bojanova s definitivním propuštěním z vojenské služby a škola zahájila výuku ve všech čtyřech třídách obecné školy.

Další zprávy o působení Adolfa Želízka máme z roku 1919, kdy je v jeho personálním spise zachována žádost o jednodenní dovolenou na den 21. března 1919, aby se mohl jako delegát zúčastnit sjezdu českoslovanské sociální demokracie v Praze. Krátce poté, dne 31. března ukončil své působení v Bojanově a začal působit v Hrochově Týnci.

Politická a pedagogická činnost Adolfa Želízka v Hrochově Týnci

Od 1. dubna 1921 se stal Adolf Želízko definitivním učitelem II. třídy při Obecné a občanské škole v Hrochově Týnci, kde začal vyučovat také německý jazyk. Adolf Želízko se zapojil velmi aktivně do místního spolkového a politického života. V letech 1921 až 1936 pracoval v místním osvětové komisi, velmi aktivně působil ve dvacátých letech v okrašlovacím spolku, mezi místními hasiči, byl činný v Sokole, Československé církvi a dalších spolcích. Jako již všeobecně známá osobnost Hrochova Týnce působil od 7. října 1923 až do 5. května 1935 velmi spěšně jako starosta. Během jeho funkčního období se staral o rozkvět města po stránce obchodní, hospodářské, kulturní i sociální. Výrazně se spolu s Františkem Hrnčířem, známým spisovatelem a redaktorem literatury pro děti a mládež, bydlícím v té době v Hrochově Týnci, zasloužil o vydání Dějin města Hrochova Týnce, jejichž autor Josef Roček, místní učitel těsně před dokončením spisu zemřel v roce 1925. V roce 1926 se Želízko výrazně zasloužil o vytvoření veřejné obecní knihovny (podle nového knihovnického zákona) sloučením knihoven místní Osvětové besedy, Sokola a hasičů. Adolf Želízko podporoval také uskutečnění Hrnčířovy myšlenky na zřízení městského muzea. Za jeho starostování byla také zlepšena dopravní spojení města s Chrudimí, Pardubicemi a Hlinskem a díky osobním kontaktům s rodinou Josefa Skokana, ředitele místního cukrovaru, zajistil materiální podpory cukrovaru obecních kulturních a osvětových akcí. Dne 5. května 1935 odstoupil z důvodů „neloajálního postupu a nedodržování písemných závazků jednou skupinou volební“. V městské samosprávě ale pracoval dále v kulturní a osvětové komisi a vzal si na starost dopsání obecní kroniky, kde chyběly zápisy od poloviny 20. let, kdy kronikář J. Roček zemřel a nový kronikář města František Hrnčíř se více věnoval vydávání vlastních spisů. Kromě toho vyučoval odborné předměty na hrochovotýnecké živnostenské pokračovací škole od jejího vzniku v roce 1921 až do jejího zrušení v roce 1937.

Je bezpečně doloženo, že Adolf Želízko byl učitelem Obecné a občanské školy v Hrochově Týnci ještě v lednu 1937, kdy zahajoval ji 34 služební rok své pedagogické praxe. Dne 29. května téhož roku se zúčastnil jako krajský delegát strany národně sjednocených pohřbu dr. K. Kramáře a vyučování přeložil ze soboty na nejbližší volnou středu. V té době byl již A. Želízko také správcem pokračovací školy v Hrochově Týnci, se kterou ve dnech 21.-22. června 1937 navštívil zlínské reformní a pokusné školy. Podobných dovolených z vyučování na obecné a měšťanské škole smíšené v Hrochově Týnci se zachovalo v roce 1937 více, vždy z důvodů politických. Jeho pokus, státi se řídícím učitelem v Bohdanči ztroskotal, ale Želízko se zúčastňoval dalších „konkursů“ na volná místa, ale dostat se do Pardubic se mu povedlo až na jaře 1938.

Želízkovo pedagogické a politické působení v Pardubicich

Dne 24. března 1938 Okresní školní výbor v Pardubicích potvrdil Želízkovo jmenování (č.j. 2069) Zemskou školní radou ze dne 15. února téhož roku za učitele obecné dívčí školy v Pardubicích na Starém městě s platností od 1. července 1938. Podle zápisu ve školní kronice dne 21. prosince 1938 odešel do důchodu dosavadní řídící učitel této školy Josef Hlavatý. Půl roku na to stal zatímním řídícím učitelem této školy Adolf Želízko, a to s platností od 28. června 1939, na základě výnosu Okresní školní rady čj. 4578/39. Správu školy převzal Želízko dne 1. července 1939, když byl návrh Okresní školní rady potvrzen Zemskou školní radou v Praze.

Adolf Želízko byl zřejmě muž posedlý funkcemi a během pár týdnů po okupaci zbytku Československa německou armádou se dost aktivně jako řadový učitel zapojil v Pardubicích do organizace a podpory nových pořádků. Koncem března 1939 se stal členem komise pro likvidaci listu Východ, který byl tiskovým orgánem Národního souručenství v Pardubicích, a to za účelem sjednocení všech periodik do jednoho, totiž podle dobových dokumentů měl nadále fungoval jen Český Východ. Na jaře téhož roku se Želízko zapojil do přípravného výboru pro zřízení Domova osamělých důchodců na spolkovém základě, který měl stát jako Domov charity v Černé za Bory pro lidi, kteří jsou osamělí, ale mohou si všechny služby zaplatit a budou mír úplnou volnost pohybu po městě. Koncem května 1939 byl jmenován do nově ustaveného Okresního školního výboru, např. spolu s odborným učitelem Jaroslavem Pokorným, ředitelem pomocné školy v Pardubicích. Aktivně se zapojil do činnosti kolaborantské organizace Národní souručenství a stal se kulturním a tiskovým referentem Adolf Želízko. Ve své škole prosazoval velmi aktivně spolupráci s rodiči a výrazně podporoval aktivity rodičovského sdružení, kterému se snažil „rozumně“ vysvětlit politické změny. Až do svého penzionování od dne 1. května 1942 loajálně vykonával všechny běžné agendy včetně povinných projevů „vděčnosti“ Říši, oslav Hitlerových narozenín apod.

V květnu 1944 se stal Adolf Želízko vedoucím další kolaborantské organizace, totiž Veřejné osvětové služby v Pardubicich. Zároveň byl také krajským vedoucím Národního souručenství, takže měl pod sebou rozhodování o veškerém kulturně osvětovém a vzdělávacím životě v Pardubicích a širším okolí.

V pardubickém archívu se zachoval protokol o poválečném vyšetřování Adolfa Želízka, podezřelého z kolaborace. Z dochovaných dokumentů je zřejmé, že udání bylo povinné a provedl ho MV SNB v Pardubicich, které Želízka dne 10. prosince 1946 vyslechlo a protokol byl dne 21. prosince 1946 zaslán k dalšímu řízení na Okresní soud. Ten zaslal v březnu 1947 Želízkův spis zpátky na Národní výbor k dalšímu vyřízení, protože podle něho nejsou indicie natolik vážné, aby mohl být A. Želízko obžalován z aktivní kolaborace. Příslušná komise Národního výboru v Pardubicich vydala dne 28. dubna 1947 výnos o zastavení vyšetřování A. Želízka zproštěním podezření z kolaborace z důvodů promlčení. Tím důchodci Adolfu Želízkovi z Pardubic, bytem ulice Lhotecká 813, začaly klidnější dny.

Závěrem

Jen obtížně lze charakterizovat osobnost Adolfa Želízka, pokud neznáme veškerá fakta. A zatím se mi podařilo shromáždit jen malou část z jeho velmi bohaté pedagogické, osvětové a politické činnosti.

Již teď ale lze konstatovat, že se jednalo o osobnost, která žila pro veřejně prospěšnou činnost, jak v Hrochově Týnci, kde jako starosta na přelomu 20. a 30. let minulého století pomohl městu ke spolkovému rozkvětu, tak i v Pardubicích, kde musel z titulu pedagogické činnosti buď odejít do penze nebo vstoupit do protektorátních organizací, kde se snažil pracovat na poli kulturně osvětovém. Do penze odešel, jakmile to bylo možné. Po válce svoji činnost obhájil.

Bohužel se mi dosud nepodařilo zjistit jeho místo a rok úmrtí. Pátrání dále pokračuje. Pokud se najdou mezi lidmi v Hrochově Týnci fotografie, n kterých je A. Želizko vyfocen, budu velmi vděčný, protože dosud neznám ani jeho podobu. Archívy v tomto ohledu mlčí.

 

 

 

 



Knihy se vztahem k Hrochovu Týnci

 

Historie Hrochova Týnce

HROCHŮV TÝNEC V PROMĚNÁCH STOLETÍ - SVAZEK 1.JPG HROCHŮV TÝNEC V PROMĚNÁCH STOLETÍ - SVAZEK 2.JPG HROCHŮV TÝNEC V PROMĚNÁCH STOLETÍ - SVAZEK 3 - PRAVĚK - STŘEDOVĚK.JPEG  Základní škola Hrochův Týnec 1952 - 2012.JPG

Jan Skaloš a kol.

HROCHŮV TÝNEC V PROMĚNÁCH STOLETÍ - SVAZEK 1

Jan Skaloš a kol.

HROCHŮV TÝNEC V PROMĚNÁCH STOLETÍ - SVAZEK 2 .

Jan Frolík - Jan Musil

HROCHŮV TÝNEC V PROMĚNÁCH STALETÍ - SVAZEK 3 - PRAVĚK - STŘEDOVĚK

Jiřina Macháčková

Základní škola Hrochův Týnec 1952 - 2012

DĚJINY MĚSTA HROCHOVA TÝNCE.JPG

     

Jan Roček

DĚJINY MĚSTA HROCHOVA TÝNCE

     

 

Encyklopedie

Hrady, zámky a tvrze české.JPG CHRUDIMSKO A NASAVRCKO.JPG Chrudimsko - ztracené i zachráněné poklady.JPG ILUSTROVANÁ ENCYKLOPEDIE ČESKÝCH ZÁMKŮ.JPG

August Sedláček

HRADY, ZÁMKY A TVRZE KRÁLOVSTVÍ ČESKÉHO

Petr Vepřek

CHRUDIMSKO A NASAVRCKO

Luděk Štěpán - Renáta Růžičková - Ivo Šulc

CHRUDIMSKO - ZTRACENÉ  I ZACHRÁNĚNÉ POKLADY

Pavel Vlček

ILUSTROVANÁ ENCYKLOPEDIE ČESKÝCH ZÁMKŮ

ENCYKLOPEDIE KELTŮ V ČECHÁCH.JPG MÍSTNÍ DRÁHA HROCHŮV TÝNEC CHRAST U CHRUDIMI.JPG    

Jiří Waldhauser

ENCYKLOPEDIE KELTŮ V ČECHÁCH

Martin Navrátil

MÍSTNÍ DRÁHA HROCHŮV TÝNEC CHRAST U CHRUDIMI.

   

 

Občané Hrochova Týnce

FRANTIŠEK HRNČÍŘ.JPG RYTÍŘI VYSOČINY.JPG IN MEMORIAM FRANTIŠEK ZAJÍČEK.JPG II. ODBOJ 1939 - 1945 V OKRESE CHRUDIM.JPG

Karel Rýdl

FRANTIŠEK HRNČÍŘ (1860 - 1928) SYMBOL ČESKÉHO UČITELSTVA

Milada Vávrová

RYTÍŘI VYSOČINY

Miluše Honzíková - Vladimír Kaiser

IN MEMORIAM FRANTIŠEK ZAJÍČEK

Josef Němeček

II. ODBOJ 1939 - 1945 V OKRESE CHRUDIM

PERZEKUCE OBČANŮ OKRESU CHRUDIM V LETECH 1948-1989.JPG 150 JAHRE MUSEUM HALLSTATT.JPG POUTNÍK CHLUMECKÝ.JPG  

Josef Ptáček

PERZEKUCE OBČANŮ OKRESU CHRUDIM V LETECH 1948-1989

Karl H. Wirobal

150 JAHRE MUSEUM HALLSTATT

Josef Holan

POUTNÍK CHLUMECKÝ.

 
VĚČNÁ SLAVIE.jpg 50 SLAVNÝCH SLÁVISTŮ.JPG    

Vítězslav Houška - Pavel Procházka

VĚČNÁ SLAVIE

Vítězslav Houška

50 SLAVNÝCH SLÁVISTŮ

   

 

 




Historie Stíčan

ad 1539 (1545) ves Stitzany

1854 Stíčany, obec

1868 osada obce Dvakačovice

1880 Stičany

1904 Stíčany

1910 obec

1965 osada obce Hrochův Týnec

(údaje jsou čerpány: Ing. arch Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezku, II. díl, str. 325, nakladatelství Libri, 1997)

 

Stíčany prý existovaly již v polovině 13. století, jak zaznamenává Riegrův slovník naučný z r. 1872. V knize Chrudimsko a Nasavrcko o Stíčanech čteme toto: Ves tato byla odedávna příslušenstvím kláštera Podlažického. I když klášter byl r. 1421 rozbořen, zůstala převážná část jeho statků pohromadě, jež králové čeští nejednou zastavovali nebo jinak v držbu propůjčovali Tak se r. 1436 dostalo zboží kláštera Podlažického Janu Pardusovi z Vratkova a r. 1460 propůjčil je zastavou král Jiří rodině Kostků z Postupic, v jejíž držbě zboží Podlažické a tedy i Stíčany zůstalo do r. 1539 rodině Slavatů. Před rokem 1599 držel poplužní dvůr ve Stíčanech Cyprián Svitkovský ze Škudel, jenž jej toho roku vyměnil za Hrušovský dvůr v Medlešicích s p. Albrechtem Krupým z Probluze. Albrecht Krupý se zúčastnil českého odboje proti Ferdinandovi II., ale byv přijat na milost, měl zaplatit pokutu za pardon mu udělený. Když dlouho neplatil, byl obeslán 5 února 1629 před komisi k zaplacení pokuty. Nezaplatil, neboť jak víme, zemřel před svým obesláním. Po roce 1630 držel Sučanský dvorec Petr Hubryk, majitel Medlešic. Roku 1644 prodal dvůr za 1700 kop grošů Hynkovi Taláckovi z Ještětic, držiteli zboží Přeskavlckého.

Roku 1660 i ves Stíčany byla na čas spojena s Přestavlckým panstvím. Po válce třicetileté v roce 1654, mimo dvůr, byli ve Stíčanech 4 chalupníci: Jan Sedlák, Jan Horáček, Jan Honzů a Matěj Krčmařík.

V 18. století byl oddělen dvůr od vesnice. Ves byla připojena k statku Vejvanovickému, dvůr zůstal u Přestavlk. Majitelé Přestavlk a tím i Stíčan byli: 1644 Hynek Talacko, 1664 Adam Jindřich Talacko, 1668 Leopold Talacko, 1699 Barbora Ludmila Zárubová z Hustiřan, 1704 Norbert Leopold Liebstein z Kolovrat, 1747 Kateřina Auspergová ze Šenfeldu, 1829 František Ausperg, 1860 Josef Keller, 1904 Anna a Karolina Kellerovy, 1915 dr. Karel Regensdorfer.

Od Stíčan ke Hrochovu Týnci po levé straně (dnes před železničním přejezdem) byla samota Zásadí č.p. 1 a č.p. 2. První zprávu máme z r. 1542. Známá jména držitelů Zásadí: Michal Mladata ze Solopisk, Viktor Puchard z Voděrad, Adam a Ján Vorelští ze Sám, Petr Hroch z Mezilesic, Václav Berka z Dubé, Markéta Talamberková Trčková, Františka Rosálie Beatrice Kinská, Václav Albrecht, 1718 Václav Norbert Oktavián hrabě Kinský. Tím se Zásadí dostalo pod správu Rosic u Chr. Roku 1864 č.p. 2 vyhořelo a opět bylo vystavěno. Roku 1869 č.p. 1 vyhořelo a bylo srovnáno se zemí. Roku 1871 bylo Zásadí připojeno ke Stíčanům.

V minulém stol. Stíčany tvořily spolu s Dvakačovicemi jednu politickou obec. Veškeré obecní úřadování se dělo ve Dvakačovicích. R. 1909 nastala rozluka. Obec měla svůj obecní úřad. Starostové: 1910-1918 Antonín Velínský, 1919-1920 Josef Hájek, 1921-1930 Josef Dvořák, 1931-1948 František Mejtský, Adolf Voříšek, p. Třisko. Stíčany jako obec náleží k farnosti vejvanovické a tam se také chodilo do obecné ( 1- 5. ročník ) školy do r. 1951. Místodržitelským výnosem z 17.04.1866 byla ve Dvakačovicích zřízena Evangelická refermovaná škola pro děti helvetského vyznání. Do měšťanské školy (6.- 9. ročník) se chodilo do Hrochova Týnce.

Po vzniku samostatné obce se rozběhlo společenské dění v obci. Vznikla Hospodářská beseda (1909), zřízení Obecní knihovny (1910), postavena obecní váha (1910), založen hasičský sbor (1922), postupně zakoupeny hospodářské stroje.




Historie Blížňovic

 

Osada leží 13,5 km od Chrudimě na obou březích řeky Novohradky a má 246 obyvatel.

Nejstarší historická zpráva o Bližňovicích datuje se z polovičky věku XV., kdy patřily ke statkům duchovním; snad Jiřím Poděbradským zastaveny byly p. Zikmundu ze Šárova, jednomu z předních vůdců to vojska královského v bojích proti králi Matyáši uherskému, od něhož k rozkazu p. Jana, biskupa Varadínského r. 1490 dne 17.Října Krištofem Návojem ze Starohlivic, hejtmanem na Kunětické Hoře, zároveň s Trojovicemi, Skalicí a částí Komárova vyplaceny byly, a to 1200 zl. Uherských. Peníze do Chrudimě p. Šárovcovi donesl Duchoň, purkrabí na Kunětické Hoře. Lidí k ruce p. biskupa v přísahu a člověčenství přijal uvedený již Krištof Návoj. Brzo potom Blížňovice jako mnohé duchovní statky připadly ke Kunětické Hoře.

Dle urbáře panství pardubického a kunětického, po r. 1494 zřízeného, platili poddaní blížňovští při sv. Jiří 16 kop gr. A při sv. Havle tolikéž, dva dny robotovali ve žních a odváděli 2 slepice. 

Z poddaných Kuba Adam měl polí 5 čtvrtí, Jíra zahradník 1 ½ prutu, Václav Kodásek (Matěj) 3 čtvrti 2 pruty, Vašek (Bartoň, Málek) pole Šustovského 2 pruty, Jiřík, rychtář (jetmar) 1 lán 2 pruty, Šustovského 2 pruty. Od Pavla měl 2 pruty minus jitra, řeku a 1 prut a 1 ½ provazce polí. Matěj Sedlák (Jan Březina, Vaněk) měl 5 čtvrtí minus 2 pruty a 2 pruty od Šustovského. Jan Martinův (Petr Mudroňků) měl 3 čtvrti minus ½ prutu a 2 pruty od Vondrovského. Vaněk rychtář měl 1 lán, 1 prut a ½ louky. Toch (Martin, Vojtěchů, Zech) měl 3 čtvrti minus 1½ prutu a 3 pruty Šustovského. Viktorin (Martin, mlynář) u mlýna měl kus rolí. Jíla Zíla (Jan Psotnovskej) u svého mlýna měl od Bližňovic 1½ prutu louky a kus polí Ješkovské z Čankovic. Platil o sv. Jiří ½ kopy 8 grošů, o sv. Havle tolikéž.

Blížňovický mlynář platil ze mlýnu o sv. Jiří ½ kopy 2 grošů, o sv. Havle tolikéž a z kusu rolí 8 gr.

U rodu Pernštýnského a panství pardubického zůstaly Bližňovice až do r. 1560. Tehdy Jaroslav z Pernštýna Bližňovice a Skalici, jakož i část Čankovic daroval Buriánovi Svítkovskému ze Škudel, nejvyššímu regentu panství pardubického. Burián měl syny Jana a Cypriána, kteří dědictví své zápisné r. 1577 postoupili Václavu Berkovi z Dubé a Lipého a na Rychmburce, a to za 535 kop grošů.

Leč brzo potom Bližňovice a Skalici prodala Václav Berka císaři Rudolfu II., který udělil je svému služebníku komorníku Porfiriu Bossovi pro jeho stálé a věrné služby. Porfirus Bosso obě vesnice prodal Jindřichu Slavatovi z Chlumu a Košumberka, jenž po druhé oženil se s paní Kunkou Černickou z Kácova. Když r. 1599 Jindřich Slavata umřel, dal Porfirius Bosso dne 26. září roku 1600 na Skalici a Bližňovice, jemu císařem Rudolfem udělené, list pro časy věčné. Leč r. 1601 Bližňovice, Skalice a Blansko znovu byly k Rychmburku přivtěleny. Koupeny byly poručníky Lva Buriana Eusebia Berky z Dubé, a to Markétou Berkovou z Lípy, Zbyňkem Berkou, arcibiskupem Pražským a Ladislavem Berkou od poručníků statku Jindřichy Slavaty. 

Lev Burian přikoupil r. 1614 statek Rosice a Úřetice a r. 1623 Slatinany. Poslední mužský potomek z rodiny Berků byl František Antonín hrabě Berka z Dubé, jehož dcera Františka Rosalie Beatrix po smrti jeho byla paní již jen části bývalého jmění Berkovského. Než patřil jí ještě vedle Rychmburku statek rosický, Bližňovice, Blansko, díl Čankovic a dvůr skalický. V majetek ten uvázala se v květnu r. 1706. Od té doby sdílely Bližňovice osudy statku rosického. V Bližňovicích ve věku XVIII bylo 8 sedláků a 4 chalupníci, jak vidno z tabulky.

V r. 1836 měly Bližňovice 193 obyvateli, v r. 1880 287, 1890, 310, r. 1900 312.  Domů v Bližňovicích bylo r. 1790 26, v r. 1836 34, v r. 1900 45 a v nich 224 obyvatelů.

 

   Sedláci bližňovští

Počet korců u gruntu

v roce 1654

v roce 1716

Pavel Dvořák

Jiří Dvořák

64

Jan Došek

Martin Šantrůček

46

Jiří Chmelík

Václav Chmelík

50

Mikuláš Mudruňka

Matěj Mudruňka

64

Jiří Štěpanovský

Matěj Slezák

66

Václav Matoušů

Václav Hrnčalovský

45

Kateřina Hanka

Matouš Chour

42

Václav Mlejnek

Jan Mlejnek

60

 

 

 

 

 

 

Chalupníci bližňovští

Počet korců u gruntu

v roce 1654

v roce 1716

Jiřík Moravec

Václav Chour

6

Jan Rychnovský

Jan Ryhnovský

6

Václav Kosař

Václav Mudruňka

5

Jiřík Kolář

Václav Studnička

4

 

 

Zdroj:

Chrudimsko a Nasavrcko díl IV. Prehistorie a historie obcí na Chrudimsku, Alois Klaus, Čeněk Florián 1926, strana 262-264.

 




 

Historie Blanska

Do roku 1493 bylo Blansko rozděleno na 2 díly. Prvý o třech dvorech kmetcích náležel ke tvrzi ostrovské na Vysokomýtsku, ale t.r. Štěpánem z Koloděj a Ostrova prodán byl majiteli většího dílu p. Vilémovi z Perštýna.

Dle urbáře pardubického a kunětickohorského ve spojeném již Blasku bylo r. 1494 celkem 6 usedlíků, kteří platili sumou úroků při sv. Jiří 4 kopy 20 kr. 3 denáry a tolik i při sv. Havlu. Vávra (Tomáš) měl tehdy pole 3 čtvrti, 2 pruty, 3 pruty a ½ prutu. Mudruňka ½ lánu a 2 pruty, Jan Rataj (Pavel Němec) ½ lánu, 1 ½ prutu a přikoupil 1 prut. Pavlíček (Šimek) a Pešata (Hanousková) a Bartoš (Vaněk Beran) měli po zahradě. V r. 1654 byly v Blansku toliko 2 chalupy, a to Martina Mudruňky (58 korců) a Václava Chaloupky (47 korců). Připojeny byly k panskému dvoru. Chalupníci t.r. byli v Blansku tři: Jan Sysel (roku 1716 Václav Sysel, měl 2 korce), Jan Hrubý (2 korce) a Petr Ryšánek (3 korce). Od Pardubic se Blansko dostalo k Rychmburku a Rosicům.

V opisu rulle Ferdinandovy z roku 1716 připsáno: „V téže vsi jest dvůr panský a tito lidé (t.j. nahoře uvedení) toliko pro roboty zůstávají. Zahradnické místo jest pusto.“

V r. 1836 bylo v Blansku 109 obyvatelů, v r. 1880 105, r. 1890 110, v roce 1900 108 a v r. 1910 100.

Zdroj: Chrudimsko a Nasavrcko, díl IV., Prehistorie a historie obcí na Chrudimsku, 1926

 


A picture