Pravěk - středověk

Období historie Hrochova Týnce od pravěku do středověku popisuje 3. svazek knihy Hrochův Týnec v proměnách století autorů Jana Frolíka a Jana Musila, která byla vydána v roce 2011. 

Knihu si můžete přečíst zde.

První písemné zmínky, název 

• První písemná zmínka o osadě s jménem Týnec pochází z roku 1194, kdy je vzpomínán Jarozlaus de Tinec. To je pravděpodobně nejstarší možný majitel Hrochova Týnce. Nelze ale s určitostí dokázat, že se jedná o Hrochův Týnec, ale archeologické i jiné nálezy této interpretaci neodporují.
• Další písemný záznam pochází z roku 1265 a 1271, kdy jsou citování Zumrak de Tynz a Zymprach de Tynch.

Písemné záznam z  27. 6. 1293 hovoří o Eliasovi de Tynez (v latinských textech Tynecz, Tynez; v německých textech Hrochow Teinitz). Tuto usobu lze již s jistotou přiřadit k Hrochovu Týnci. 

 Název Hrochův Týnec je spojen s rodem Hrochů z Mezilesic, kterým osada patřila. Bylo i jejich zásluhou, že osada byla za panovníka Ferdinanda I v r. 1544 povýšena na městys a byl jí přidělen znak a pečeť, odvozené od kostela, zasvěceném sv. Martinovi. 

Dalšími známými držiteli Týnce jsou na počátku 15. století braři Petr a Přibek z Týnce (listinou ze 4. listopadu 1403 od nich přijali bratři Mikuláš Dyk a Ondřej do manství ves Vratišovice, dnes Vračovice – Orlov blízko Vysokého Mýta), kteří drželi také sousední Chroustovice. Později si majetek rozdělili, Petr zůstal v Týnci a v pramenech se objevuje až do r. 1418, Přibek vlastnil Chroustovice a připomínán je ještě v r. 1423 jako svědek na listině Viléma z Chlumu a na Košumberce, který zapisoval věno 400 kop grošů své manželce Markétě ze Straže.

Dalšími známými držiteli Týnce jsou na počátku 15. století braři Petr a Přibek z Týnce (listinou ze 4. listopadu 1403 od nich přijali bratři Mikuláš Dyk a Ondřej do manství ves Vratišovice, dnes Vračovice – Orlov blízko Vysokého Mýta), kteří drželi také sousední Chroustovice. Později si majetek rozdělili, Petr zůstal v Týnci a v pramenech se objevuje až do r. 1418, Přibek vlastnil Chroustovice a připomínán je ještě v r. 1423 jako svědek na listině Viléma z Chlumu a na Košumberce, který zapisoval věno 400 kop grošů své manželce Markétě ze Straže.

Hroch Týnecký z Mezilesic

Během husitských válek se Týnec dostal do majetku Hrochů z Mezilesic. V letech 1449 – 1450 stál Hroch z Týnce na straně Jiříka z Poděbrad ve sporu s knězem Bedřichem ze Strážnice. Hroch Týnecký z Mezilesic byl v r. 1520 poháněn Zikmundem Bojanem z Kamenné Lhoty jako svědek proti bratrům Jindřichovi a Michalovi Vrbkům z Vrbice. V r. 1543 (14. listopadu) si dal Hroch Týnecký z Mezilesic zapsat své právo na Týnec (v Hrochově Týnci vlastnili tvrz, poplužní dvůr a městečko a v Zájezdci dva dvory kmecí s podacím kostelním) do obnovených desk zemských.

Poloha původní tvrze, která je poprvé zmiňována 1543, byla často v literatuře situována do blízkosti kostela, do míst, kde později stávala mariánská kaple a ještě později zde byla postavena škola. Bekera umísťuje tvrziště stejně jako autor farní kroniky a Jan Roček ve svých rukopisných dějinách Hrochova Týnce na vyvýšené místo na levém břehu potoka Ležák, do míst nynějšího č.p. 131 (zachoval se zde okrouhlý pahorek s částí příkopu), kde se říhá Na Hrochově. O podobě této tvrze není nic známo. Bekera i Roček se domnívají, že byla kamenná a vyhořela za švédských vpádů v období třicetileté války (1639 – 1648).

V jeho držení zůstal Hrochův Týnec do r. 1550, kdy prodal tvrz s příslušenstvím Petrovi Hamzovi ze Zábědovic za 900 kop grošů českých.

Po jeho smrti v r. 1557 přešlo zboží na jeho manželku Johanku ze Štítného. Ta se provdala za svého bratrance Prokopa Štítného ze Štítného, který od Petra Hrocha získal získal také městečko Týnec výměnou za několik dvorů kmecích v Trojovicích a finanční obnos a ke svému zboží přikoupil ves Střítež a grunty v Čankovicích a Trojovicích.

Páni z Lobkovic na Hr. Týnci

Poněvadž Adam Štítný byl mimo bratra Jana posledním potomkem rodiny Štítných, pozbývalo zboží Týnec jich smrtí závad svěřenecké, čímž umožněno bylo Adamovi ji prodati. I ukoupil zboží Týnecké r. 1583 Mikuláš z Lobkovic za 5750 kop gr. č. Ke zboží tomu, jak výslovně se praví náležela tvrz Týnec, s městečkem a příslušenstvím. Mikuláš z Lobkovic na Nových Hradech, J.M.C. rada a hejtman Starého města pražského, přikoupil ještě tvrz Bezděkov a spojil ji s Týncem. Netěšil se však dlouho svému panství, neboť zemřel již roku 1588. Po Mikuláši Lobkovicovi zůstali dva synové: Jan Viktorin a Mikuláš, mimo ně pak dcera Anna. Oba synové byli však příliš mladí, pročež bylo nutno, aby dlouho zůstali pod poručenstvím a poručník, aby ujal zatím správu statků, který byl po Mikuláši z Lobkovic nemálo zadlužen. Úřad ten těžký převzal na sebe strýc těchto synů Ladislav starší z Lobkovic. Ladislav starší z Lobkovic spravoval (od r. 1588.-1594.) statek velmi správně, ale nemalých zakusil obtíží nevěda jak zaplatiti veliké dluhy Mikulášovy. V těchto nesnázích vypůjčil si 6150 kop gr. č. od své manželky Magdaleny Lobkovské hraběnky ze Sahn, dav jí dostatečný zápis deskami zemskými (r. 1592) na Nových Hradech, Týnci a Bezděkově. Zatím však dospívali pod jeho poručenstvím Jan Viktorin a Mikuláš. Proto rád se zbavil obtíží, které mu působyla správa statků Mikulášových, když r. 1594 uvázal se ve statky ty Jan Viktorin, starší jeho svěřenec. Jan Viktorin z Lobkovic vstoupil do doby zlé. Aby zaplatil úroky a mohl si pansky vésti, přidělal nové dluhy. Poněvadž bylo mu s bratrem Mikulášem o statky se rozděliti, pořídili smlouvu, kterou připadl Týnec a Bezděkov jmu samému. Aby na ní alespoň nejdotěrnější věřitele upokojil, prodal ve městečku dvůr zvaný Vojtěchovský. Byl by za krátko nucen s prázdnou rukou snad opustiti svou tvrz, však zemřel již následujícího roku 1595. 

Páni Bezdružičtí z Kolovrat

Již  před smrtí Jana Viktorina z Lobkovic chtěli věřitelové nespokojení nastupovati na jeho  statky, pročež  jakmile zemřel, počali domáhati se svých požadavků. Hlavním věřitelem byl Bedřich Zapský ze Zap, tento však postoupil r.  1595 práva svého Janu Bezdružickému z Kolovrat; kterýž chtěje Týnec si podržeti; upokojin ostatní věřitele penězi, načež dosáhl všech práv na zboží Týnecké. Jan Bezdružický z Kolovrat byl pán dobrý, který se ujímal svých poddaných, byl i dobrodincem církve. Nepobyl však na Týnci dlouho, neboť zemřel již r. 1604. Zanechal po sobě Jan Bezdružický syny dva: Viléma Jindřicha a Ludvika, kteří rozdělili se o statky otcovské r. 1609 tak, že Ludvik obdržel Týnec, Vilém Jindřich obdržel Bystré. Vilém Jindřich stal se mužem vzácným, čehož nejlepším dokaldem, že Král Bedřich (r. 1620) a Ferdinand II. (r. 1623) zvolili jej hejtmanem kraje Chrudimského, ve kteréž důstojnosti zůstal pak téměř bez přerušení až do r. 1641. Ne tak Ludvik.

Rodina Fleischmanů na Hr. Týnci

Po smrti manžela svého uvázala se v Týnec jeho pozůstalá manželka Anna Kateřina Fleischmanová, která a jaká dobrotinní učinila ještě tato paní na zdejší osadě nemáme zpráv. Nevíme také kde šlechetná tato paní ukončila svůj život, ba nevíme ani jak dlouho ještě držela statek Týnecký, tolik však jisto, že jenom krátce držela statek zdejší ano již r. 1655, tudíž za 2 roky po smrti manželově Týnce nedržela. Rozloha pozemku panství Týneckého obnášela tenkráte 6545 jiter 1480. Však ale také spočívalo dosti veliké břemeno dani Platilať panství, svobodné dvory a královská města kraje Chrudimského r. 1665 (a i v letech pozdějších do berní pokladny) krajské 3130 zl. 23 kr. 1 denár měsíční berně (Paměť. archeol. VIIl 148).  Proto připadlo platiti zlatem Hr. týneckému měsíčně 10 zl. 59 kr. Abych při této příležitosti zmínil se ještě o ostatních zvonech, které jsou nyni na zdejším Chrámu Páně, připomínám, že mimo jmenované dva velké zvony jsou ještě dva zvonky menší. Jeden "Umíráček" zvaný, dán byl kostelu zdejšímu z bývalé kaple Mariánské, když tato byla zrušena. Váží 90 liber a nese nápis: Nutritio Verbi incarnati Agonizantium Advocato Clientaliter sacratur A. 1722 (Živiteli Slova vtěleného se smrtí zápasících pomocníku s důvěrou v ochranu se zasvěcuje R. 1722). Na druhé straně jest obraz sv. Josefa s dítkem Ježíšem a lilií v ruce a před obrazem jsou písmena: I.P. Poslední zvonek "Sanctus" na malé věžičce jest bez nápisu a váží 25 liber.

Rodina Puchartova na statku Hr. Týneckém

Po Anně Kateřině Fleischmanové uvázala se v panství Týnecké, nejspíše r. 1655, mělať již v tom roce právo povolací na Týnci (Adámek Chrů. 17) její příbuzná: Anna Barbora Puchartová, rozená Knoblochová. Manžel této Anny Puchartovy byl Adam Jaroslav Puchart Voděradský z Voděrad. Tato rodina nebydlela v Týnci, ale ve Slatiňanech, které jim též náležely. Adam Puchart byl mužem rozšafným se dbalým pořádkem Jako dříve rodina Fleischmanova stala se památnou dobrodinními, chrámu Páně učiněnými a nejspíše i lim, že postaviti dala novou budovu farní, tak zase Adam Puchart zanechal památku po sobě tím, že upravil dávky, které ode dávna obyvatelsvo odvádělo svému faráři zde jako i na jiných místech. Dávky, ty, jak upravil je Adam Puchart staly se pravidlem, jímž řídilo se obyvatelsvo zdejší farnosti do dob nejnovějších, kdy dávky ty byly zaměněny. Tím postaral se Adam Puchart, aby farář zdejší pro budoucnost měl zajištěnou zde hmotnou existenci. Bude nám s podivem, že upravil příjmy kněze zdejšího v době, kdy už kněze zde nebylo. Však dojista snažil se také, aby kněz byl do osady zdejší dosazen, ale snaha jeho zůstala marnou. Připomenouti dlužno, že Adam Puchart sestavuje dávky obyvatelstva pro zdejšího faráře nevedl si nikterak libovolně, ale stanovil je na základě dávek dávných jak z roku 1621 a i z let dřívějších byly zaznamenány. (Soupis těchto dávek uvedeme později). Pan Adam Puchard byl i jinak mužem vzácným, takže býval brán za rozhodčího v různých sporech. Tak např. byl volán za rozhodčího ve sporu, klerý byl po více let mezi paní Ludmilou Celerovou, rodem Barthodějskou z Bartoděj, paní na Trojovicích a rytířem panem Adamem Jindřichem Talackem z Ježtětic na Přestavlcích a Vejvanovicích.

• 1682 - 1705 - Jan Václav Celler (1694 - Leopold I. udělil 4 výroční trhy, 1698 - Leopold I přidal trhy na koně a hovězí dobytek)

• 1705-1784 - Řád premonstrátský - klášter Hradisko u Olomouce (do 1765 - hrdelní soud II. třídy; 1765 - František II. (I.) přidal městečku další trhy)

• 1784-1824 - královská administrace

• 1824-1828 - Jiří Prokop, rytíř z Lilienwaldu

• 1828-1837 - Gustav, rytíř z Liliewaldu

• 1837-1844 - Adalbert, rytíř z Lilienwaldu (1839 - Hrochowteinitz - Katastrální mapa 1839,  1789 - "Hrochow-Teinitz, Teynech-Hrochuw, Teinicum Rochi")

• 1845-1877 - Petr Karel Šlechta (1847 - "městečko", 1854 - "město HROCHŮV TÝNEC")

• 1877-1924 - Josef Kraus

• 1924-1945 - Otakar Tůma a Melánie Tůmová

• od r. 1945 -   město Hrochův Týnec   

Zdroj:

Ing. arch Karel Kuča, Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezku, II. díl, nakladatelství Libri, 1997

grafické ztvárnění erbů - Milan Mysliveček

Pamětihodnosti:

Zámek Hrochův Týnec 

Stavba umístěna v západní části obce na mírném návrší. Jedná se o jednolodní stavbu, obdélného půdorysu s půlkruhově uzavřeným presbyteriem s centrálními kaplemi a oratořemi po obou stranách a s věží před západním průčelím a se sakristií při severní stěně objektu. Vnější úpravy: střed průčelí půlkruhovitě vypnutý, po stranách konvexně prohnuté. Uprostřed je pravoúhlý portál, s obloukovitě prohnutou římsou, nad ní oválné zazděné okno se čtvercovým otvorem. Průčelí členěno 4 svazky pilastrů s ionskými hlavicemi. Stěny nečleněny. Nad bočním portálem - znak hradišťských premonstrátů s datací 1728 v ozdobné kartuši (z jižní strany kostela). Věž při západním průčelí je třípodlažní. Pod střechou umístěny na 3. podlaží hodiny, pod nimi okno půlkruhovitě uzavřeno, na segmentovou prohnutou a profilovanou římsu. Obdobné okno naznačeno nikou ve 2. podlaží, kde je umístěn zvon "Martin". Střechu nad věží tvoří šestiboká stlačená kupole se zvoničkou a makovicí.

Jednolodní sálová stavba pocházející ve své dnešní barokní podobě z doby kolem r. 1723-1725. Uvnitř fresková malba z roku 1731 od J. Jr. Hladkého, vynikajícího barokního freskaře olomouckého. Uměleckohistorický význam barokní architektury, přesahující hodnotu své vnitřní výzdoby regionální rámec.

Jednolodní barokní kostel z doby kolem r. 1723-1725. Uvnitř fresková barokní malba z roku 1731 od olomouckého malíře J. Jr. Hladkého, nadregionálního významu. Stavba je urbanistickou dominantou obce.

Po roce 1945 byl v zámku umístěn Dětský domov se školou a Středisko výchovné péče. Roku 2010 získala zámek do svého majetku obec Hrochův Týnec.

Kostel Sv. Martina 

Stavba umístěna v západní části obce na mírném návrší. Jedná se o jednolodní stavbu, obdélného půdorysu s půlkruhově uzavřeným presbyteriem s centrálními kaplemi a oratořemi po obou stranách a s věží před západním průčelím a se sakristií při severní stěně objektu. Vnější úpravy: střed průčelí půlkruhovitě vypnutý, po stranách konvexně prohnuté. Uprostřed je pravoúhlý portál, s obloukovitě prohnutou římsou, nad ní oválné zazděné okno se čtvercovým otvorem. Průčelí členěno 4 svazky pilastrů s ionskými hlavicemi. Stěny nečleněny. Nad bočním portálem - znak hradišťských premonstrátů s datací 1728 v ozdobné kartuši (z jižní strany kostela). Věž při západním průčelí je třípodlažní. Pod střechou umístěny na 3. podlaží hodiny, pod nimi okno půlkruhovitě uzavřeno, na segmentovou prohnutou a profilovanou římsu. Obdobné okno naznačeno nikou ve 2. podlaží, kde je umístěn zvon "Martin". Střechu nad věží tvoří šestiboká stlačená kupole se zvoničkou a makovicí.

Jednolodní sálová stavba pocházející ve své dnešní barokní podobě z doby kolem r. 1723-1725. Uvnitř fresková malba z roku 1731 od J. Jr. Hladkého, vynikajícího barokního freskaře olomouckého. Uměleckohistorický význam barokní architektury, přesahující hodnotu své vnitřní výzdoby regionální rámec.

Jednolodní barokní kostel z doby kolem r. 1723-1725. Uvnitř fresková barokní malba z roku 1731 od olomouckého malíře J. Jr. Hladkého, nadregionálního významu. Stavba je urbanistickou dominantou obce.

Dům čp. 56 

Zděný přízemní dům na obdélném půdoryse (osa ve směru východ - západ) se sedlovou střechou a výraznými štíty ovlivněnými empírem, přesahujícími obvod střechy. Interiér objektu nepřístupný. Východní průčelí : Celou plochu průčelí je možno rozdělit na tři části - přízemí, štít a atiku. Tyto části jsou od sebe odděleny výraznou štukovou římsou bohatě zdobenou profilováním a zubořezem. Přízemí je dvouosé, výplně tvoří šestitabulková okna dvojitá, osazená za ostěním, nadpraží je rovné, ostění okenních otvorů je zvýrazněno neprofilovanou štukovou šambránou. Římsa oddělující přízemí od štítu je výrazně předsazena, kryta bobrovkami, vzniká zde jekési podlomení. Štít je též dvouosý, oproti přízemí však jsou obě osy posunuty více do středu. Výplň tvoří dvojitá čtyřtabulková okna osazená v líci fasády, nadpraží jsou rovná. Vedle oken a též mezi nimi spatřujeme výrazné štukové pilastry bez patky, přecházející ve své spodní části v lisenový pás přes celou šíři štítu. Štít zakončuje štuková římsa bohaté profilace ze zubořezem, segmentově nadvýšená. (popis Medek 1995)

Sloup se sousoším sv. Jana Nepomuckého 

Barokní sochařské dílo datované rokem 1716 a obnovené v roce 1883 je umístěno nedaleko kostela v Hrochově Týnci. Podstavec sousoší je trojdílný. Fundament tvoří sokl, v horní části profilovaný, následuje střední část, která je dole výrazně volutově rozšířená a v horní části má z obou stran volutové příložky. Na celé střední ploše je bohatá reliéfní výzdoba, uprostřed je vytesaná dutina ve tvaru šesticípé hvězdy. Na 120 cm vysokém dříku s nápisem na čelní straně stojí v obláčcích sv. Jan Nepomucký v životní velikosti. Světec stojí v kontrapostu v tradičním ikonografickém pojetí, je prostovlasý, se svatozáří s pěticí kovových hvězd. Na volutových příložkách po obou stranách pilíře byly umístěny dvě sošky andílků, vysoké asi 80 cm. Jeden andílek držící v rukou biret, druhý mučednickou palmu (atributy sv. Jana Nepomuckého). ( popis L. Nováková 1995)

Hodnotné barokní světecké sousoší z r.1716, umístěné v blízkosti kostela. Příklad typu, umísťovaného na veřejných prostranstvích jako doklad zbožnosti. Andílci byli odcizeni.

6/2005 : Plastika je bohužel ve velmi špatném stavu. Od března 2002 chybí odcizené postavy andílků, postava Nepomuka je vertikálně prasklá, materiál je silně zvětralý. ( sošky andílků byly v roce 2002 odcizeny. Pokud budou nalezeny, je nezbytné vrátit je na původní místo.)

Pomník padlých v 1. a 2. světové válce 

Pomník padlých se nachází vpravo nad silnicí při výjezdu na Vysoké Mýto, před nadjezdem

Nápis :

PAMÁTCE TĚCH, KTEŘÍ SE NEDOŽILI OSVOBOZENÍ

1914 - 1918

Novák Josef, Novotný Fr., Roček Ant., Slanař Ant., Šťastný Ant., Svoboda Jar., Vodrážka Jos., Vrátil Ant., Žák Josef, Žídek Josef, Slanař Fr., Vaško Rud., Břeň Josef, Česenek Jos., Dejdar Jos., Dušánek Kar., Dvorák Vilib., Irovec Jos., Klofera Jar., Kočí Alois, Kopecký Jos., Budinský Ad., Dušánek Jos., Jelínek Fr.

Pomník letcům RAF

Pomník letcům, kteří v 2. světové válce na západní frontě bojovali 


P/o FRANTIŠEK BULIS * 22.9.1916 Stíčany + 18.10.1942
F/lt LADISLAV ZADROBÍLEK * 14.6.1916 Hr.Týnec + 19.4.2002

Dům čp. 143 rodiště Friedricha Simonyho

Areál domu čp. 143 se nalézá v jižní části obce. Park přiléhající k tomuto domu na západě, téměř sousedí se zámeckým parkem (odděluje je pouze komunikace). Je obehnán 2 metry vysokou zdí z lomového kamene, částečně omítanou vápennou omítkou, která je přerušena pouze vlastním objektem, po jeho levé straně dvoukřídlými vraty a následnými hospodářskými budovami. Ve výklencích na SV a SZ nároží jsou sochy sv. Anny a sv. Josefa, v životní velikosti, vzniklé kolem roku 1718. (popis Nováková 1995)

Barokní patrový dům z r. 1747 s přilehlou zahradou, charakteristický mansardovou střechou a sochami sv. Josefa a sv. Anny z doby kol.r.1718, v nikách průčelí, přemístěnými od zrušeného schodiště k bývalé barokní kapli Jména Panny Marie.

Simony Fiedrich

Tento významný alpský badatel není ani tak znám v Čechách, kde se v Hrochově Týnci 30. listopadu 1813 narodil, jako spíše v Rakousku.

Matka malého Friedricha byla svobodná a otec zůstal neznám. Ze zjištěných faktů můžeme jenom konstatovat, že matka našla přístřeší v místním klášteře, kde se těšila neobyčejnému zaopatření. Nezvykle působí také účast více kmotrů při křtu malého Friedricha, přičemž byli zastoupeni jak zástupci kláštera, tak i starosta obce. Tato malá epizodka není však uváděna v žádném ze životopisů tohoto významného badatele.

Ačkoliv Friedrich pocházel z chudých poměrů, přesto mu bylo dáno studovat. Nejprve na piaristickém gymnáziu v Mikulově, vysokou školu studoval ve Vídni. Někdy v této době působil ve Znojmě jako pomocník lékárníka. Ve Znojmě byly tou dobou pouze tři lékárny, z nichž dvě pocházely již ze 16. století, ale údaje, v které mladý Friedrich našel zaměstnání a jak dlouho zde působil, zatím chybějí.

Na vídeňské univerzitě vystudoval přírodní vědy. Od roku 1840 se zcela věnoval studiu Alp a jejich problematice. V roce 1848 se stal kustodem zemského muzea v Klagenfurtu. O dva roky později byl jmenován sekčním geologem nově vznikajícího Říšského geologického ústavu ve Vídni a roku 1851 se stal řádným profesorem zeměpisu na vídeňské univerzitě. Z jeho vědeckých prací je nejdůležitější a nejznámější dílo Das Dachsteingebiet, ein geoegraphischen Charakterbild aus den österreichischen Nordalpen (vydáno ve Vídni v letech 1889-1895 s velkým atlasem o 132 listech s mnoha tabulkami a vlastními ilustracemi). Vedle toho vydal Wandtableau der Gletscherphaenomene (1882) a podílel se na vydání Hölzelových Geograph. Charakterbildern a jiné četné články vydával v dalších odborných časopisech.

Na Dachsteinu, na který vystoupil a jako prvý zde strávil noc, je dodnes dřevěná horská chata, nesoucí jeho jméno. Friedrich Simony završil svůj bohatý život dne 20. července 1896 v St. Gallen ve Štýrsku. Jeho podrobný životopis přináší Penkovo dílo Friedrich Simony - Leben und Wirken einen Alpenforschers, vydané ve Vídni 1898 a také o rok pozdější Böhmova práce Zur Biographie Friedrich Simonys.

(Zdroj: Zdeněk Bína, Znojemské listy)

• památná lípa

• dům č.p. 56 - státní stavební památka

• pomník padlých v 1. a 2. světové válce

• kamenný krucifix s podstavcem - kulturní památka

Tvrz? - na vyvýšeném místě na východním konci náměstí, v jihovýchodním sousedství kostela se předpokládá feudální sídlo archaické kruhové formy, nad "týneců, který dal obci jméno. Severozápadní polovina obvodu lokality je patrná ještě na mapě stabilního katastru z roku 1839. Jde ovšem o zbytek ambitu barokní poutní kaple. Není tedy jisté, zda zde předtím existovalo skutečně feudální sídlo. Lokalita byla odstraněna při stavbě průtahu silnice.

Tvrz - bezpečně doložena až roku 1543. Zanikla asi za švédského drancování v letech 1639-48. Stávala v jižní části městečka, kde jsou patrné zbytky tvziště, nazývané Na Hrochově: okrouhlý pahorek s částí příkopu nad levým břehem potoku Ležáku; na tvrzišti stojí dům čp. 131.

Zámek (jihozápadně od náměstí) -původně patrová obdélníková budova s vysokou valbovou střechou, postavená Zellery z Rosenthalu koncem 17. století (zámek existoval na přelomu 17. a 18. století) severozápadně od zaniklé tvrze; současně vznikly hospodářské budovy v místě nynějšího dvora. Zámek byl přestavěn a rozšířen premonstráty do roku 1717 a doplněn o kapli Panny Marie. Zámek sloužil jen pro správu a byty úředníků panství. Zcela přestavěn v letech 1877-79 a 1924-25 (nástavba 2.patra). Před zámkem brána z roku 1717.

Kostely

Ve 2. polovině 14. století děkanát Chrudim, arcijáhenství Hradec Králové, od roku 1349 biskupství Litomyšl. Fara v 17. století zanikla, roku 1704 sem přenesena z Trojovic; roku 1713 farní kostel sv. Martina biskupa, škola, kaple Matky Boží na Kopečku.

Kostel sv. Martina (na návrší nad náměstím) - původně gotický, připomínaný v roce 1349 jako farní, dnešní z let 1723-28, ze staršího kostela zachována jižní Zellerovská kaple Panny Marie z roku 1680. Na severozápadní straně kostela antikizující hrobka Liliewaldů (později márnice) z let 1830-31. Přízemní fara z 18. století.

 (Poutní kaple Matky Boží) (na kopečku ve východní části náměstí) - založena roku 1718 Robertem Sanciem, opatem kláštera Hradisko u Olomouce. Ke kapli se připojovaly na půdorysu půlkruhu ambity, nad jejichž částí byly zřízeny pokoje pro ubytování členů kláštera (proto kaple někdy nazývána nový zámek). Roku 1783 byla kaple zrušena a později přestavěna na školu. Po požáru školy v roce 1834 byl objekt kaple zbořen a na jejím místě vyrostla nová školní budova. Zachována zůstala jen část ambitů (jaku čp. 55 a 94), roku 1950 však zbořených kvůli provozu na státní silnici. Sochy sv. Anny a sv. Josefa ze schodiště kaple osazeny ve výklenku zdi před domem čp. 143 poblíž zámku.

Kaple sv. Anny na novém hřbitově - z roku 1832, opravena roku 1891.

Pivovar

Roku 1472 vymohli si chrudimští na králi Vladislavovi zákaz, kterým stanoveno, že na míli okolo Chrudimi žádné jiné pivo než toliko chrudimské se prodávati a šenkovati nesmí. Tím bylo zakládání pivovaru v okolí Chrudimě znemožněno.

Avšak v 17. století pivovarnictví pokleslo, čehož byly příčiny tři: prvou byla třicetiletá válka a její zhoubné následky na vylidnění kraje, druhá časté nepokoje a bouře, a třetí veliké rozšíření páleného nápoje (kořalky), jemuž holdovali často i ti občané, kteří v popředí obce stáli.

Tím, že v Chrudimi pivovarství upadalo, vznikaly v jejím okolí nové pivovary, a jeden z nich i v Trojovicích. Pivovar ten sloužil i potřebám Týnce a tím spíše, poněvadž oba dvory (týnecký a trojovický) mívaly od dob třicetileté války často téhož držitele.

Václav Celer z Rozenthalu kol roku 1642 chtěl postaviti v Týnci pivovar, ale předčasná jeho smrt znemožnila uskutečnění úmyslu toho. Poněvadž v pozdějších dobách Týnec a Trojovice v jedněch rukách byl, nebylo třeba vedle trojovického pivovaru stavěti ještě v Týnci pivovar. Změnu způsobili teprve Premonstráti, kteří roku 1744 pivovar v Trojovicích zrušili a v Týnci nový pivovar postavili. Byl nepochybně hned po svém zbudování zařízen na várky o 21 sudu.

Vrchnost provozovala v týneckém pivovaru vaření piva ve vlastní režii, k čemuž si vydržovala sládka. Za vlády Premonstrátů byl jím Josef Krčmařík, jenž 15. ledna 1788 zemřel. Po něm se stal zde sládkem Antonín Khögel. Roční jeho požitky byly: hotově 31 zl. 9 3 kr. Na deputátě 99 zl. 20 1 kr. V naturáliích: 7 sáhů tvrdého dříví po 2 zl. 30 kr. = 17 zl. 30 kr. a 10 sáhů měkkého dříví po 1 zl. 50 kr. = 18 zl. 20 kr., 110 žejdlíků soli po 2 kr. = 3 zl. 40 kr., celkem toto činilo 170 zl.. Dále odměna z várek 120 zl. Úhrn 290 zl.

Mimo to měl sládek deputátem ročně 23 libry másla, místo sýra 4 zl. 36 kr., místo loučí 8 zl., 4 měř. 8 mázl. Pšenice, 21 měř. žita, 6 měř. ječmene, 3 měř. hrachu, 1 měř. 8 mázl. Prosa, 5 centů otavy a 15 mandel slámy. Konečně užíval 4 měř. 4 mázl. pole zdarma, z každé várky měl jeden sud piva a 1 sud na domácí pití, k ochlazení humen měl 18 beček soli a k požehování sudů 1 sáh měkkého dříví ročně. (Když mladina v sudech kvasila, nastal vytvořením kvasnic a procesem kvašení úbytek v sudech. Z té příčiny byl vládou povolován na dolivku každý dvanáctý sud(bába), který nebyl zdaněn. Je pochopitelno, že sládci hleděli tuto (bába) si uchovat pro sebe a proto bylo pivo dolíváno jen vodou, jíž se říkalo tajuplně-čistá.)

Značné množství piva bylo spotřebováno na deputáty. Roku 1761 (kdy se úhrnem uvařilo 477 sudů piva) odvedl sládek deputátem vrchnosti do zámku 50 sudů, místnímu faráři 13 sudů, chrudimským kapucínům za sloužení mší v bratrské kapli 13 sudů, deputátníkům 28 sudů, poddaným v době žní 4 sudy 3 vědra, almužnou minoritům, kapucínům a jiným duchovním řádům 17 sudů 2 vědra, úhrnem 126 sudů 1 vědro. (1 sud = 4 vědra)

Všecko deputátní pivo musilo býti čisté, chutné a dobré jakosti. Kdyby tomu tak nebylo, měli deputátníci právo požadovati místo piva hotové jeho zaplacení v této výši, za kolik se tehdy pivo v drobném prodeji prodávalo.

Všichni šenkýři na panství byli povinni odebírati pivo jen z vrchnostenského pivovaru. Byl-li šenkýř některé hospody dopaden, že naléval pivo z cizího pivovaru, bylo mu cizí pivo zkonfiskováno, a on platil mimo to pokutu. Kdo šenkýře udal, že cizí pivo čepuje, dostal odměnou třetinu vyměřené pokuty.

Císařským patentem ze dne 7. září 1848 přestala částečně povinnost hostinských odebírati pivo ze zdejšího pivovaru, povinnost ta zákonem propinačním ze dne 30. dubna 1869 zrušena úplně. Povinnost pak odváděti deputátní pivo farářům a učitelům vrchnost vykoupila v roce 1853.

Za Lilienwaldů a jich nástupců byl pivovar pronajímán sládkům, kteří platili z něho smluvené nájemné. Roku 1888 najal zdejší pivovar výtečný sládek František Hájek, který vařil pivo, jež chutí a vzhledem rovnalo se téměř plzeňskému. Tím podán důkaz, že bylo lze ve zdejším pivovaru uvařiti znamenité pivo, jen když vaření obstaral pravý mistr.

Zdejší sládek (pan starý) hned od počátku založení pivovaru měl v něm též živnost výčepní. V jedné světnici jeho bytu nalévalo se hostům, kde se scházela místní honorace večerem na pivo. Tehdejší hosté, k nimž mimo jiné náleželi i vrchnostenští úředníci, nebyli rozmazlení, nežádali pokrytých stolů, novin, oslňujícího světla, školené obsluhy, broušených sklenic a jak se všecky ty vymoženosti naší doby jmenují. Pilo se sice také ze sklenic, ale většinou z mázových džbánků, z dobře pálené hlíny, tak zvaných kamenných mnohdy velmi pěkně krášlených a se vkusnými cínovými víčky, k nim byly přinášeny malé skleničky, odlívky. Někdo raději pil ze smoláčku, totiž džbánečku ze sprosté hlíny páleného, uvnitř smolou vylitého. Pan starý ovšem pil z toho, co jej při veškeré práci provázelo, ze svého dřevěného, požehnutého, nerozlučného a vždy plného korbelíku.

V pivovaře až do prvé polovice XIX. Století svítilo se výhradně loučemi, ale v místnosti pro hosty svítilo se svíčkou z loje, vetknutou do vysokého dřevěného svícnu. V něm byly zastrčeny fidibusy, složené to papírky na zapalování tabáku v dýmkách, doutníky se nekouřily, nebylo jich. Na každém stole byla jedna svíčka, hrálo-li se však u stolu v karty, přidána byla svíčka druhá. Mezi hosty přecházel pan starý, bavil se se všemi a podával šňupeček ze sandavky nebo stříbrné piksly.

Ve zdejším pivovaru byl též prodej piva přes ulici na džbány. I vrchnostenští úředníci a zřízenci - deputátníci - posílali si do pivovaru pro pivo se džbánem. Takováto piva vy dávala se na vrub. Vrub byl podoben pravítku a na jeho úzkou stranu se každý máz označil rýhou, učiněnou pilníčkem. Někteří majitelé vrubu chodili i večer do pivovarské šenkovny a místo zaplacení dali si naznamenati na vrub, jejž s sebou přinesli.

Jakost piva posuzoval piják zrakem i chutí. Býval však u našich pijáků ještě třetí poznatek dobroty piva, když totiž pantáta v brslenkách sedl na židli, na níž bylo ulito piva a - přilepil se. Seděl-li kupř. hodinu na židli a vstal-li a židle šla s ním, bylo to neklamné znamení, že je pivo dobré.

Pivo za starodávna bývalo červené, o čem nás poučuje zlidovělá píseň: Pivo, pivo, pivo červené! Příčinou toho byly tehdejší hvozdy a staré sladovnické pravidlo: dosuš! Nejlepší pivo bylo však přece jen v pivovaře, neboť to pivo, které bylo posíláno do hospod, bylo již v pivovaře vodou zředěno (pokřtěno) a šenkýř ještě vodou dolil to, co v pivovaře stalo se snad měrou nedostatečnou.

Vaření piva ve zdejším pivovaru dálo se pravidelně jednou týdně. Pravou rukou sládkovi byl podstarší, mladší dělník slul mládek. Ten byl průvodčím do mlýna, když se tam pro pivovar šrotoval slad, dozíral tam, aby se ze sladu nic neztratilo. Říkávalo se tehdy o mlynářích, že kradou, i když mají obě ruce z okna vystrčené, což úkol mládkovi asi velmi stěžovalo.

Po roce 1848 byl změněn poměr sládka k vrchnosti. Deputáty přestaly. Sládek odevzdal ujednané roční nájemné a jinak byl úplně svobodný v každém směru, na vrchnosti nezávislý.

Ve společenském žití řaděn byl sládek vždycky a všude mezi osoby vážnosti požívající. Ovšem k tomu přispívalo důstojné chování sládka i jeho domácích. Stejné vážení byli sladovníci v každé společnosti a byli také vždy dbalými své dobré pověsti a bezúhonnosti, nepořádným se říkalo hajdalák.

Konstituční doba roku 1848 změnila rázem poměry starých českých pivovarů. Umožněno bylo kapitálu stavěti veliké akciové pivovary, které malým pivovarům znemožnily soutěž. Jeden pivovárek po druhém zanikal a roku 1913 bylo odzvoněno i zdejšímu pivovárku. Škoda starých zašlých jeho dob !

(údaje a obrázek jsou čerpány: http://www.pivovary.info/historie/h/hrochuvtynec.htm )

další foto pivovaru najdete na http://www.pivety.com/HrochuvTynec.htm

Železnice

1899 Heřmanův Městec - Chrudim město - Borohrádek

1899 (Chrast - Hrochův Týnec)

Různé

20. léta: rolnický akciový cukrovar s rafinérií, válcový mlýn, cihelna, pila

80. léta: středisko osídlení místního významu, průmysl stavební (cihelny), potravinářský (cukrovar), obvodní zdravotní středisko, domov mládeže

Osobnosti se vztahem k Hrochovu Týnci

Bulis František

* 22.9.1916;   + 18.10.1942

Filcík Jan Nepomuk

* 20.11.1785 Kopidlno (Jičín)

+ 25. 1. 1837 Chrast

Hudební pedagog

Působil v Kolíně, Praze, Hrochově Týnci a Chrasti. Vedle chrámové hudby a zpěvu pěstoval i hudbu světskou. Napsal první metodiku školního zpěvu a první houslovou školu. Jmenován vzorným učitelem.

Z díla: Houslí škola, Mravný kalendář s připojeným navedením ke zpěvu.

Hrnčíř František

výňatek z knihy od prof. PhDr. Karla Rýdla, CSc.

Jelínek František

Narodil se v Týnci dne 10. dubna 1783 v čísle domu 84; otec jeho byl zámečníkem. Po vyjití zdejší národní škoy odebral se k příbuzným do Litomyšle a tam se vyučil řeznictví. Roku 1805 stal se tam mistrem a měšťanem a roku 1837 nekoušeným městským radním. Měl zálibu v dějepise a aby mohl starým latinským listinám porozuměti, naučil se vlastní pilností latině. Měl velikou sbírku původních a opsaných historických listin a byl proto poctěn návštěvou i samým Palackm. Jelínek napsal "Historii města Litomyšle", která tamže roku 1838 ve třech svazcích vyšla. Zemřel v Litomyšli dne 20. ledna 1856.

(zdroj: Jan Roček - Dějiny města Hrochova Týnce)

Simony Fiedrich

Tento významný alpský badatel není ani tak znám v Čechách, kde se v Hrochově Týnci 30. listopadu 1813 narodil, jako spíše v Rakousku.

Matka malého Friedricha byla svobodná a otec zůstal neznám. Ze zjištěných faktů můžeme jenom konstatovat, že matka našla přístřeší v místním klášteře, kde se těšila neobyčejnému zaopatření. Nezvykle působí také účast více kmotrů při křtu malého Friedricha, přičemž byli zastoupeni jak zástupci kláštera, tak i starosta obce. Tato malá epizodka není však uváděna v žádném ze životopisů tohoto významného badatele.

Ačkoliv Friedrich pocházel z chudých poměrů, přesto mu bylo dáno studovat. Nejprve na piaristickém gymnáziu v Mikulově, vysokou školu studoval ve Vídni. Někdy v této době působil ve Znojmě jako pomocník lékárníka. Ve Znojmě byly tou dobou pouze tři lékárny, z nichž dvě pocházely již ze 16. století, ale údaje, v které mladý Friedrich našel zaměstnání a jak dlouho zde působil, zatím chybějí.

Na vídeňské univerzitě vystudoval přírodní vědy. Od roku 1840 se zcela věnoval studiu Alp a jejich problematice. V roce 1848 se stal kustodem zemského muzea v Klagenfurtu. O dva roky později byl jmenován sekčním geologem nově vznikajícího Říšského geologického ústavu ve Vídni a roku 1851 se stal řádným profesorem zeměpisu na vídeňské univerzitě. Z jeho vědeckých prací je nejdůležitější a nejznámější dílo Das Dachsteingebiet, ein geoegraphischen Charakterbild aus den österreichischen Nordalpen (vydáno ve Vídni v letech 1889-1895 s velkým atlasem o 132 listech s mnoha tabulkami a vlastními ilustracemi). Vedle toho vydal Wandtableau der Gletscherphaenomene (1882) a podílel se na vydání Hölzelových Geograph. Charakterbildern a jiné četné články vydával v dalších odborných časopisech.

Na Dachsteinu, na který vystoupil a jako prvý zde strávil noc, je dodnes dřevěná horská chata, nesoucí jeho jméno. Friedrich Simony završil svůj bohatý život dne 20. července 1896 v St. Gallen ve Štýrsku. Jeho podrobný životopis přináší Penkovo dílo Friedrich Simony - Leben und Wirken einen Alpenforschers, vydané ve Vídni 1898 a také o rok pozdější Böhmova práce Zur Biographie Friedrich Simonys.

(Zdroj: Zdeněk Bína, Znojemské listy)

Švadlenka Adolf

Vaněk Norbert

Zajíček Jeroným

Zadrobílek Ladislav

*14.6.1916;   + 19.4.2002

Želízko Adolf

UČITEL A REGIONÁLNÍ POLITIK

Zpracoval - Prof. PhDr. Karel Rýdl, CSc.

Úvodem

S projevy osobnosti Adolfa Želízka jsem se poprvé setkal při zpracovávání života a díla učitele Františka Hrnčíře, který svůj život ve 20. letech minulého století aktivně dožíval v Hrochově Týnci, kde byl v té době Adolf Želízko starostou. Jeho osobnost mně zaujala velkým zapálením pro všemožné kulturní a osvětové akce, které ve městě a jeho okolí podporoval, a neobvyklým záběrem jeho pracovních aktivit. Začal jsem tedy pátrat po informacích o jeho životě a díle a podařilo se nalézt jen poměrně málo informací, ze kterých lze rekonstruovat jeho život a dílo. Přesto se mi získané informace jeví z hlediska regionálních dějin jako velmi zajímavé a předkládám je čtenářům k posouzení.

Nejvíce informací mi poskytly archívní fondy Státního okresního archívu v Chrudimi a v Pardubicích, dále dobový tisk uložený v Regionálním muzeu v Chrudimi a ve Východočeském muzeu v Pardubicích. Další poznatky jsem získal studiem archívních fondů Zemské školní rady v Národním archívu v Praze a fondů Státního oblastního archívu v Zámrsku.

Počátky pedagogické dráhy

Adolf Želízko se narodil dne 7. ledna 1887 v Chrudimi v katolicky orientované rodině Adolfa a Marie Želízkové (roz. Petrusové). V letech 1892 – 1897 navštěvoval obecnou školu v Chrudimi, kterou ale dokončil v Ústí nad Orlicí. V letech 1897 až 1902 navštěvoval c. k. reálné a vyšší gymnázium v Chrudimi, kde také dne 4. července 1906 ukončil maturitní zkoušky. Během posledního roku studia vykonával také řadu hospitací v okolních obecných školách a doplňovací zkoušku učitelské dospělosti vykonal v Praze při státním učitelském ústavu dne 4. července 1906. a dne 24. září 1906 nastoupil své první učitelské místo a byl potvrzen Okresní školní radou ve Valašském Meziříčí téhož dne jako zatímní učitel II. třídy na obecné škole ve Vsetíně. Zkoušku učitelské způsobilosti pak vykonal dne 28.listopadu 1908. Je dochována Želízkova žádost z 26. dubna 1909 o přeřazení ze Vsetína na místo definitivního učitele II. třídy v Holetíně, kterou zdůvodnil vlastní pílí nabytými zkušenostmi a „pevnou vůlí veškeré své povinnosti svědomitě a přesně konati“. Místní školní rada v Holetíně se sešla dne 4. června 1909, aby rozhodla o přidělení místa definitivního učitele v místní škole jednomu ze dvou uchazečů. Po prezentaci obou uchazečů bylo jednohlasně místo přiděleno druhému uchazeči, Jaroslavu Roztočilovi. Adolf Želízko se dále vzdělával a v průběhu léta 1909 absolvoval při Obchodní akademii v Chrudimi prázdninový kurz pro učitele obchodních a živnostenských nauk, aby mohl kvalifikovaně učit na živnostenských pokračovacích školách. Kurz ukončil zkouškou způsobilosti dne 16. srpna 1909. Dráhu prozatímního učitele ukončil A. Želízko ve Vsetíně dne 31. srpna 1909.

Od 1. září 1909 do 30. listopadu 1910 působil Želízko jako definitivní učitel II. třídy na obecné škole v Kameničkách u Hlinska. Sem si také hned po svatbě dne 7. září 1910, která se konala v kostele sv.Jindřicha v Praze, přivedl manželku, Marii, rozenou Durovou ze Lhoty Klokočovské u Chotěboře, která se narodil dne 29. července 1882 a byla tedy o pět let starší než Adolf.

Od 1. prosince 1910 začal působit jako definitivní učitel na obecné škole v Bojanově na Chrudimsku. Zde v klidu krásné přírody a pln radosti ze syna Vladimíra, narozeného dne 5. května 1911 působil až do vypuknutí První světové války. Adolf Želízko narukoval jako vojín k 21. pěšímu pluku do Kutné Hory, ale vzhledem ke svému zdraví, prožil vojenskou službu převážně po lékařských vyšetřeních. Dne 26. dubna 1915 potvrdila Obecná škola v Bojanově Okresní školní radě v Chrudimi, že téhož dne nastoupil učitel Adolf Želízko do služby, když byl propuštěn z aktivní vojenské služby. Ovšem podle dochovaných dokumentů byl již 20. května téhož roku, tedy asi po třech týdnech, předvolán k výkonu pomocných prací ve vojenské posádce v Terezíně, takže bojanovská škola se musela vrátit k systému trojtřídní školy s rozvrhem hodin před 26. dubnem. Adolf Želízko se ale již 4. června 1915 vrátil do Bojanova s definitivním propuštěním z vojenské služby a škola zahájila výuku ve všech čtyřech třídách obecné školy.

Další zprávy o působení Adolfa Želízka máme z roku 1919, kdy je v jeho personálním spise zachována žádost o jednodenní dovolenou na den 21. března 1919, aby se mohl jako delegát zúčastnit sjezdu českoslovanské sociální demokracie v Praze. Krátce poté, dne 31. března ukončil své působení v Bojanově a začal působit v Hrochově Týnci.

Politická a pedagogická činnost Adolfa Želízka v Hrochově Týnci

Od 1. dubna 1921 se stal Adolf Želízko definitivním učitelem II. třídy při Obecné a občanské škole v Hrochově Týnci, kde začal vyučovat také německý jazyk. Adolf Želízko se zapojil velmi aktivně do místního spolkového a politického života. V letech 1921 až 1936 pracoval v místním osvětové komisi, velmi aktivně působil ve dvacátých letech v okrašlovacím spolku, mezi místními hasiči, byl činný v Sokole, Československé církvi a dalších spolcích. Jako již všeobecně známá osobnost Hrochova Týnce působil od 7. října 1923 až do 5. května 1935 velmi spěšně jako starosta. Během jeho funkčního období se staral o rozkvět města po stránce obchodní, hospodářské, kulturní i sociální. Výrazně se spolu s Františkem Hrnčířem, známým spisovatelem a redaktorem literatury pro děti a mládež, bydlícím v té době v Hrochově Týnci, zasloužil o vydání Dějin města Hrochova Týnce, jejichž autor Josef Roček, místní učitel těsně před dokončením spisu zemřel v roce 1925. V roce 1926 se Želízko výrazně zasloužil o vytvoření veřejné obecní knihovny (podle nového knihovnického zákona) sloučením knihoven místní Osvětové besedy, Sokola a hasičů. Adolf Želízko podporoval také uskutečnění Hrnčířovy myšlenky na zřízení městského muzea. Za jeho starostování byla také zlepšena dopravní spojení města s Chrudimí, Pardubicemi a Hlinskem a díky osobním kontaktům s rodinou Josefa Skokana, ředitele místního cukrovaru, zajistil materiální podpory cukrovaru obecních kulturních a osvětových akcí. Dne 5. května 1935 odstoupil z důvodů „neloajálního postupu a nedodržování písemných závazků jednou skupinou volební“. V městské samosprávě ale pracoval dále v kulturní a osvětové komisi a vzal si na starost dopsání obecní kroniky, kde chyběly zápisy od poloviny 20. let, kdy kronikář J. Roček zemřel a nový kronikář města František Hrnčíř se více věnoval vydávání vlastních spisů. Kromě toho vyučoval odborné předměty na hrochovotýnecké živnostenské pokračovací škole od jejího vzniku v roce 1921 až do jejího zrušení v roce 1937.

Je bezpečně doloženo, že Adolf Želízko byl učitelem Obecné a občanské školy v Hrochově Týnci ještě v lednu 1937, kdy zahajoval ji 34 služební rok své pedagogické praxe. Dne 29. května téhož roku se zúčastnil jako krajský delegát strany národně sjednocených pohřbu dr. K. Kramáře a vyučování přeložil ze soboty na nejbližší volnou středu. V té době byl již A. Želízko také správcem pokračovací školy v Hrochově Týnci, se kterou ve dnech 21.-22. června 1937 navštívil zlínské reformní a pokusné školy. Podobných dovolených z vyučování na obecné a měšťanské škole smíšené v Hrochově Týnci se zachovalo v roce 1937 více, vždy z důvodů politických. Jeho pokus, státi se řídícím učitelem v Bohdanči ztroskotal, ale Želízko se zúčastňoval dalších „konkursů“ na volná místa, ale dostat se do Pardubic se mu povedlo až na jaře 1938.

Želízkovo pedagogické a politické působení v Pardubicich

Dne 24. března 1938 Okresní školní výbor v Pardubicích potvrdil Želízkovo jmenování (č.j. 2069) Zemskou školní radou ze dne 15. února téhož roku za učitele obecné dívčí školy v Pardubicích na Starém městě s platností od 1. července 1938. Podle zápisu ve školní kronice dne 21. prosince 1938 odešel do důchodu dosavadní řídící učitel této školy Josef Hlavatý. Půl roku na to stal zatímním řídícím učitelem této školy Adolf Želízko, a to s platností od 28. června 1939, na základě výnosu Okresní školní rady čj. 4578/39. Správu školy převzal Želízko dne 1. července 1939, když byl návrh Okresní školní rady potvrzen Zemskou školní radou v Praze.

Adolf Želízko byl zřejmě muž posedlý funkcemi a během pár týdnů po okupaci zbytku Československa německou armádou se dost aktivně jako řadový učitel zapojil v Pardubicích do organizace a podpory nových pořádků. Koncem března 1939 se stal členem komise pro likvidaci listu Východ, který byl tiskovým orgánem Národního souručenství v Pardubicích, a to za účelem sjednocení všech periodik do jednoho, totiž podle dobových dokumentů měl nadále fungoval jen Český Východ. Na jaře téhož roku se Želízko zapojil do přípravného výboru pro zřízení Domova osamělých důchodců na spolkovém základě, který měl stát jako Domov charity v Černé za Bory pro lidi, kteří jsou osamělí, ale mohou si všechny služby zaplatit a budou mír úplnou volnost pohybu po městě. Koncem května 1939 byl jmenován do nově ustaveného Okresního školního výboru, např. spolu s odborným učitelem Jaroslavem Pokorným, ředitelem pomocné školy v Pardubicích. Aktivně se zapojil do činnosti kolaborantské organizace Národní souručenství a stal se kulturním a tiskovým referentem Adolf Želízko. Ve své škole prosazoval velmi aktivně spolupráci s rodiči a výrazně podporoval aktivity rodičovského sdružení, kterému se snažil „rozumně“ vysvětlit politické změny. Až do svého penzionování od dne 1. května 1942 loajálně vykonával všechny běžné agendy včetně povinných projevů „vděčnosti“ Říši, oslav Hitlerových narozenín apod.

V květnu 1944 se stal Adolf Želízko vedoucím další kolaborantské organizace, totiž Veřejné osvětové služby v Pardubicich. Zároveň byl také krajským vedoucím Národního souručenství, takže měl pod sebou rozhodování o veškerém kulturně osvětovém a vzdělávacím životě v Pardubicích a širším okolí.

V pardubickém archívu se zachoval protokol o poválečném vyšetřování Adolfa Želízka, podezřelého z kolaborace. Z dochovaných dokumentů je zřejmé, že udání bylo povinné a provedl ho MV SNB v Pardubicich, které Želízka dne 10. prosince 1946 vyslechlo a protokol byl dne 21. prosince 1946 zaslán k dalšímu řízení na Okresní soud. Ten zaslal v březnu 1947 Želízkův spis zpátky na Národní výbor k dalšímu vyřízení, protože podle něho nejsou indicie natolik vážné, aby mohl být A. Želízko obžalován z aktivní kolaborace. Příslušná komise Národního výboru v Pardubicich vydala dne 28. dubna 1947 výnos o zastavení vyšetřování A. Želízka zproštěním podezření z kolaborace z důvodů promlčení. Tím důchodci Adolfu Želízkovi z Pardubic, bytem ulice Lhotecká 813, začaly klidnější dny.

Závěrem

Jen obtížně lze charakterizovat osobnost Adolfa Želízka, pokud neznáme veškerá fakta. A zatím se mi podařilo shromáždit jen malou část z jeho velmi bohaté pedagogické, osvětové a politické činnosti.

Již teď ale lze konstatovat, že se jednalo o osobnost, která žila pro veřejně prospěšnou činnost, jak v Hrochově Týnci, kde jako starosta na přelomu 20. a 30. let minulého století pomohl městu ke spolkovému rozkvětu, tak i v Pardubicích, kde musel z titulu pedagogické činnosti buď odejít do penze nebo vstoupit do protektorátních organizací, kde se snažil pracovat na poli kulturně osvětovém. Do penze odešel, jakmile to bylo možné. Po válce svoji činnost obhájil.

Bohužel se mi dosud nepodařilo zjistit jeho místo a rok úmrtí. Pátrání dále pokračuje. Pokud se najdou mezi lidmi v Hrochově Týnci fotografie, n kterých je A. Želizko vyfocen, budu velmi vděčný, protože dosud neznám ani jeho podobu. Archívy v tomto ohledu mlčí.